Právo: Ústavní soud má být pestrobarevný

Už léta jsem odpůrcem opakování mandátu soudce Ústavního soudu. Nebyla jsem sama, byl jím např. i Vladimír Klokočka. Oba jsme měli pro tento názor dost dobrých důvodů. Osobně se dokonce domnívám, že ani současné znění ústavy opakování nedovoluje.

Čl. 84 odst. 1 stanoví: Ústavní soud se skládá z 15 soudců, kteří jsou jmenováni na dobu deseti let. Nikde nenajdete zakotvenou možnost mandát opakovat. Toto ustanovení musí respektovat prezident i Senát, neboť jde o orgány státu vykonávající moc. Těm je dle čl. 2 odst. 3 ústavy povoleno ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.

Ten jim opakované jmenování soudce, který již vykonal mandát, neumožňuje, neboť i zákon o Ústavním soudu v tomto ohledu mlčí. Že Václav Klaus vlastně dezinterpretoval ústavu, když v roce 2003 opakovaně jmenoval první dva soudce, mám za nepochybné. Žel, špatné příklady táhnou a z excesu se stal precedens.

Obava z přizpůsobení

Jako důvod pro neopakování byla dosud uváděna obava z přizpůsobení soudcova hlasování, zejména v závěru mandátu, názorům těch, kdo by o něm měli později znovu rozhodovat. To je však jen částečné odůvodnění.

Ukázalo se totiž paradoxně, že „problémem“ je spíš přílišná informovanost o názorech opakujícího soudce, která zřetelně absentuje u ostatních kandidátů na funkci ústavního soudce.

Kolega Stanislav Balík po skončení mandátu uvedl, že před deseti léty byl schválen v Senátu snad nejvyšším počtem hlasů v historii. Jistě ví, že dnes by byla situace jiná. A to právě kvůli dnešní znalosti jeho více méně konzistentních konzervativních názorů, které promítal do svých rozhodnutí.

Ostatně, jistě z tohoto důvodu neprošel ani sítem prezidentova výběru, a to na rozdíl např. od soudce Jana Musila, který je důsledně konzistentní v politické filozofii, která je blízká prezidentovi i dnešní senátní většině, což je ovšem zcela legitimní.

Výraz politická filozofie můžeme nahradit výrazem „předporozumění“ obrazu člověka, společnosti a státu a jejich vzájemných vztahů, s nímž soudce přistupuje k řešení případů. Existuje řešení?

Ano, Ústavní soud musí být barevný v naznačeném smyslu, neboť od něj očekáváme, že se uvnitř této instituce, tentokrát však v rámci ústavního pořádku, odehrají hodnotové konflikty přítomné ve společnosti.

Ústava totiž není hodnotově neutrální, jak konstatoval Ústavní soud kdysi, ve svém prvním nálezu.

Problém však je, že ústavní hodnoty jsou mnohdy, a to programově, ne zcela slučitelné a potřebují vyvažování, do kterého se promítá soudcovo předporozumění, které je třeba dobře znát.

Proto je nutná pestrost soudu. Její existenci je však třeba zajistit institucionálně.

Neférový výběr 

Tvrdím, že současný stav je neudržitelný, neboť, přinejmenším v Senátu, nahrává kandidátům, kteří jsou, z hlediska znalosti a informovanosti prezidenta potažmo senátorů o jejich předporozumění, zcela nepopsaným listem.

Pro mě je to nepochopitelné, neboť žádný senátor tak neví, jak budou právě oni rozhodovat v tak horkých kauzách, jako byly církevní restituce. A že se vyskytnou, o tom nelze pochybovat.

Jsou tedy ve srovnatelné pozici jako kandidáti opakující mandát ústavního soudce? I naprostý laik snad vidí, že tomu tak není a že fair proces při výběru za těchto okolností zajištěn být ani nemůže.

Není to férové, ba je narušováno právo všech kandidátů na přístup k veřejným funkcím za rovných podmínek, garantované čl. 21 odst. 4 Listiny. Opakující kandidát má prostě buď velkou výhodu, anebo stejně velkou nevýhodu před ostatními, takže o rovném přístupu nemůže být řeči.

Je proto v pořádku, že je nyní navrhováno prodloužení mandátu ústavních soudců na dvanáct let s výslovným zákazem jeho opakování. To však nestačí.

Má-li být zaručena naznačená barevnost soudců, je třeba, aby pro senátní souhlas se jmenováním soudcem byla předepsaná kvalifikovaná většina, která by donutila jednotlivé senátní frakce ke komunikaci a nalézání konsenzu.

Nedojde-li k tomu, budeme mít soud tu orientovaný konzervativně, jindy sociálně, podle orientace momentálního prezidenta republiky. V tomto ohledu stanovení dvanácti let ničemu nepomůže.

Chybí důkladné prověřování

Dále by bylo zapotřebí, aby byla jednacím řádem Senátu podrobněji popsána procedura prověřování kandidátů, neboť nyní prakticky k řádnému neformálnímu prověřování kandidátů nedochází.

Každý kandidát by měl v Senátu předložit kopie svých asi deseti rozhodnutí, šlo-li by o soudce, či deseti ústavních stížností nebo podání k obecným soudům, akademici deset statí, vše zaměřeno na práci se základními právy, potažmo práci s ústavním právem.

Dnes kandidáti sice předkládají soupis svých statí a děl, mají-li jaké, avšak je iluzorní se domnívat, že senátoři si je budou opatřovat. Ostatně vlastním výběrem z nich kandidát naznačí směr svých úvah, čemu přikládá důležitost.

Pokud tomu tak nebude, hrozí, že budeme mít soud jednobarevný anebo „no name“ soud, od kterého nebudeme vědět, co lze očekávat.

Pochopitelně by bylo žádoucí, aby i prezidentská kancelář měla „headhuntery“, kteří by se agendě výběru vhodných kandidátů trvale věnovali a vytipované kandidáty sledovali v čase, což samozřejmě předepsat nelze.

Realizace by byla jen uznáním důležitosti obsazování Ústavního soudu ze strany prezidenta. S úpravou Ústavy lze souhlasit, ale musí být promyšlená a musí na ni navazovat úprava dalších zákonů.

 

Zdroj: Právo, 20.6. 2014