Právo: Ústavní soud má vrozenou vadu. Pozor ale na unáhlené změny

Senátorka Eliška Wagnerová, dříve soudkyně Ústavního soudu ČR, v článku Ústavní soud má být pestrobarevný“ (Právo 20. 6.) kriticky posuzuje současný způsob výběru ústavních soudců a vyslovuje řadu námětů k jeho reformě.

S některými návrhy je možno souhlasit, jiné jsou problematické. Shoduji se s Wagnerovou v tom, že ústavní soudce by měl být jmenován na jedno období a že by se jeho mandát neměl opakovat. Většinou tomu také tak bylo a je.

Na rozdíl od ní si nemyslím, že platná ústava opakování mandátů vylučuje. To by muselo být v ústavě výslovně stanoveno, jako je tomu u prezidenta republiky.

Proto nynější jmenování dvou soudců na druhé volební období považuji za ústavně konformní a politicky vhodné, protože znovu jmenovaní soudci Rychetský a Musil mohou znalostmi a zkušenostmi přispět k uchování kontinuity v rozhodování, když již došlo k celkové obměně ÚS.

Současný stav, kdy najednou končí téměř celý soud, je důsledkem vadné konstrukce, kterou prosadila pravice v Ústavě ČR, když zcela popřela návrhy opozice. Kdyby vyšla z předchozí federální úpravy ÚS i z návrhu ústavy, který předložila ČSSD, mohli jsme být různých problémů ušetřeni a mohla být zajištěna i názorová pestrobarevnost soudců, kterou požaduje Wagnerová. Podle tohoto návrhu se měl ÚS skládat ze dvanácti soudců, kteří měli být jmenováni na dvanáct let, a to bez možnosti opakování tak, že každé čtyři roky se měla obměnit jedna třetina soudců. Tento proces obdobný obměňování Senátu měl zajišťovat udržování kontinuity činnosti soudu.

Byla to vhodnější procedura i proto, že kandidáty navrhovaly volené orgány a z jejich návrhů prezident republiky soudcejmenoval. Odpadla by tak i možnost, jež nyní reálně existuje, že senátoři odmítají návrh na ústavního soudce ne proto, že by nebyl dobrý, ale protože nechtějí prezidentovi vyhovět.

Platná ústavní úprava ÚS není snadno měnitelná a možnosti její reformy jsou omezené. To se vztahuje i na představy Wagnerové o tom, že by se měl změnit jednací řád Senátu stanovením podobné procedury pro projednávání kandidátů, neboť „nyní prakticky k řádnému neformálnímu prověřování kandidátů nedochází“. Podle Wagnerové má být ÚS názorově pestrobarevný, protože očekáváme, že se „uvnitř této instituce, tentokrát však v rámci ústavního pořádku, odehrají hodnotové konflikty přítomné ve společnosti“. Tato názorová pestrobarevnost soudců by se měla zajistit institucionálně.

S požadavkem na názorovou pestrobarevnost složení ÚS je jistě třeba souhlasit. Jednostranně složený ÚS z pravicově orientovaných členů v roce 1993 svou rozhodovací praxí nepříznivě ovlivnil politické ovzduší v zemi a následky toho stále pociťujeme. Stačí připomenout jím stvrzenou ústavnost zákona o protiprávnosti komunistického režimu i lustračních zákonů. Pokud jde o návrhy ke změně, je možno souhlasit s dvanáctiletým obdobím mandátu bez možnosti opakování. Za úvahu stojí i požadavek kvalifikované většiny v Senátu, aby senátní frakce musely spolu víc komunikovat a hledat shodu.

Stanovení podrobnějších požadavků na kandidáty v jednacím řádu Senátu se mi však jeví problematické, i z toho důvodu, že předepisování požadavků na soudce ÚS, jimiž není vázán prezident republiky, by mohlo vyvolávat nežádoucí napětí mezi Hradem a Senátem.

Na závěr otázka. Co vedlo Wagnerovou k tak kritickému postoji? Vždyť ÚS je personálně obsazen a Zeman byl za výběr soudců většinou velmi chválen.

 

Pokud jde o návrhy ke změně, lze souhlasit s dvanáctiletým obdobím mandátu

 

Zdroj: Právo, 26.6. 2014, Zdeněk Jičínský (autor je ústavní právník)