Pražský deník: Z klávesnice Tomáše Procházky

„Asi už stárneme, když se náš spolužák z vysoké školy stal předsedou strany,“ napsala mi žertem o víkendu kamarádka, když Matěje Stropnického zvolila Strana zelených do svého čela. Už tenkrát jsem měl pocit, že jedněm přišel neuvěřitelně charismatický a burcující k diskusi,druhým naopak lezl na nervy tím, že jim připadal konfliktní, pro to, co hlásal, jak se u toho tvářil a možná působil drze. Jakkoli je složitá postava, s nikým si ho nespletete. Ruku na srdce, kterého dalšího „zeleného“ znáte (snad jen s výjimkou úspěšných senátorů za SZ od Václava Lásky po Elišku Wagnerovou)? Na časy „pravicových zelených“ Martina Bursíka se ve straně nevzpomíná zrovna s nadšením. Už tehdy, před jedenácti lety, mu byl nováček Stropnický (neúspěšným) soupeřem. Pár let na to, s řekněme radikálním levicovým pohledem na svět, ale dokázal uspět v jedné z pražských městských částí, baště ODS. A kde je Bursík? Má teď neviditelnou stranu LES. Co je zajímavé, Stropnický říkal ve 22 letech stejné věci jako dnes. V politice má své místo.

Co Matěj S. a spol. nabízí: Za prvé, nasměrovat Zelené jako jinde v Evropě víc doleva (část voličů to nerozdýchá, řadu tím ale může získat) a ukázat, že nejsou středovou partičkou, která to uplácá s kdekým. Za druhé, stačí vzpomenout, jak byl „vyštípán“, když se pokusil změnit pražské stavební předpisy. Souhlasím s komentátorem Martinem Fendrychem, který napsal: „Neříká, že není politik, ale že politika je něco jiného než to péct s kmotry a developery. Něco víc než jen vlastní ekonomický zájem.“ Sám Stropnický vzkázal, že žádná oblast politiky není lénem, jež by bylo možné přenechat koaličnímu partnerovi nebo lobbistickým nevoleným strukturám k bezuzdnému drancování. Za třetí, hlasitě pojmenovává, jak trh nerad demokracii, a zelenou politiku chce předkládat jako něco, co není jen pro bohaté.

Ještě jeden vzkaz by ale neměl zapadnout. Zelení se pokusí být jádrem širšího občanského hnutí. V regionech zrají zapálení lidé, kteří bojují nejen za místa ve školkách, tváře pro Senát i pro radnice. Ale bude to stačit na nejvyšší politická patra? Známí mi říkají, že tím, jak stárnu, měním se v pesimistu. Prozatím budu čekat, jestli se jeho politika potká s problémy a potřebami lidí mé a starší generace. Výčet plánů je samozřejmě větší.

Stropnický říká, že pana prezidenta volil jako prezidenta slabých, nikoli prezidenta slabochů. A tím je na stole další výzva – najít soupeře Miloši Zemanovi. Bude to chtít ústupky,možná i sebezapření, ale bez silné osobnosti těžko porazit obra. Rozdrobit voliče mezi x kandidátů je nesmysl. Uvědomují si to dost vážně Bohuslav Sobotka, Miroslav Kalousek, Pavel Bělobrádek i Matěj Stropnický? Už se zase ozývá ten můj pesimismus.

Není snad týden, kdy by se právě o Miloši Zemanovi nemluvilo. Všichni víme, že si potrpí na bonmoty, provokace, že to dělá záměrně a „betonuje“ tím své voličské jádro. Když při mítinku na jižní Moravě zazněla otázka z lidu, jak by se šlo zbavit premiéra Bohuslava Sobotky, zmínil dvě možnosti: volby (demokratická cesta), nebo kalašnikov (nedemokratická). Přijde mi přihlouplé se vůbec na takovou věc ptát. Jaká pravidla jsou u nás nastavena, snad známe už pomalu od základní školy, ne? Pravda, leckterá se dají ohýbat, a sám Zeman to už v minulosti předvedl, ale věřím, že volby ctí.
Zmiňovat kalašnikov v kontextu řeči o odstranění premiéra je nevkusné, nehodné prezidenta. Svým způsobem potenciálně nebezpečné, když člověk vezme v úvahu zjitřenou atmosféru a myšlenkové pochody některých jedinců. Jsou věci, o kterých se nežertuje. Je to přitom i Hrad, kde se plánují bezpečnostní opatření za miliony i rozšíření ochranky. Máme tu na jedné straně prezidentovo samolibé uspokojení, jaký že to řekl vtip, ve kterém přece přímo k žádné střelbě nevyzval, na druhé straně od věcné až po místy hysterickou reakci jeho kritiků. Další z dílů „seriálu“, který sleduje už tři roky celá země a jehož tvůrce ví, co se chytne. Klidně může argumentovat, že přece svou odpověď začal slovy „chcete­li se zbavit jakéhokoliv politika, prezidenta nevyjímaje“ a bude mít vlastně pravdu. Vlastně. Kdyby před tím nepadl dotaz jmenovitě na Sobotku.

I když Zeman se svou hláškou někdy přestřelí, dokáže častokrát umně vzkázat, že oponent je idiot. V rozhovoru pro Deník říká, že jen naprostý pitomec může jeho výrok pochopit tak, že je třeba zabít ministerského předsedu.

Těžko říct, kam by zařadil svou věrnou fanynku známou nejen z loňského Albertova Jelenu Vičanovou, která vzkázala: „Já jsem odpoledne mluvila s děvčaty, a jestli pan Sobotka nezajistí bezpečnost žen v tomto státě, my si na něho ten kalašnikov klidně vezmeme, a to i bez bonmotu pana prezidenta.“

 

Zdroj: prazsky.denik.cz, 30.1.2016