prvnizpravy.cz: Volební kampaně by neměly platit korporace

Senát není regionální komora říká bezpartijní kandidátka Strany zelených do Senátu Eliška Wagnerová. Mnozí kandidáti přesto v kampani rozehrávají regionální témata nebo dokonce regionům, ve kterých se ucházejí o hlasy, slibují peníze. Podle bývalé místopředsedkyně Ústavního soudu musí ale senátor především kontrolovat, zda schvalované zákony nejsou protiústavní, v menší míře se může věnovat i zákonodárné iniciativě, když o ní přesvědčí celou horní komoru. Elišku Wagnerovou z hlediska ústavnosti zajímají především sociální oblast, volební zákony a protikorupční pojistky.

PZ: Kdybyste byla zvolena do Senátu, jaké normy byste se snažila – spolu s dalšími – napadnout u Ústavního soudu?

Například S-karty, protože zákon nepředvídá, že lidem budou vypláceny určité dávky jen pokud je budou mít, ministr Drábek to ale stanovil svým podzákonným předpisem. S-karty navíc slouží byznysu jednoho finančního ústavu (S-karty provozuje Česká spořitelna vlastněná Erste – pozn. red.).

PZ: Čemu dalšímu byste se v horní komoře věnovala?

Problémem jsou též volební zákony – podle mého názoru není například přijatelné, aby bylo nadále přípustné, že jsou politické strany, respektive výdaje na volby, financovány korporacemi. Právnické osoby přece nejsou voliči. A komu přispívají především nebo dokonce výhradně? Těm stranám, o kterých vědí, že budou tvořit většinu v parlamentu a že mají šanci po volbách vládnout. Právnické osoby si tak tvoří jasné předpolí pro další lobbing.

PZ: Kdo by pak stranám na kampaň přispíval, když některé z neparlamentních neinkasují státní příspěvek?

Volební kampaně by mohli nadále financovat samotní voliči, tedy fyzické osoby. Mimochodem, k zákazu financování ze strany právnických osob už dávno dospěl i německý ústavní soud, není to nic neznámého. Naopak rozhodnutí amerického nejvyššího soudu z roku 2010 považuji za skandální – zrušil totiž federální zákon z roku 1947, který právě zakazoval, aby korporace ve volbách financovaly kampaň pro nebo negativní kampaň proti nějakému kandidátovi. Je to obrovský krok zpátky, Václav Bělohradský to nazývá mezníkem postdemokracie, což považuji za trefné. My jsme se ale nedostali ani k tomu, u nás postdemokracie běží, aniž bychom v tomto smyslu prožili fázi demokracie, my ji musíme teprve nastolovat.

PZ: Vadí vám i další věci ve volebních zákonech?

Při volbách do krajských a místních zastupitelstev by podle mě měla být odstraněna pětiprocentní klausule. Zákonem by mělo být také zajištěno, aby obvody, které se vytvářejí pro volby, byly – pokud jde o lidnatost – srovnatelné. Aby se dalo hovořit o tom, že všechny odevzdané hlasy mají rovnou váhu, protože to je součást rovného volebního práva. Dále bych v Senátu ráda podnikla účinné kroky proti korupci. To, co jsme se dočetli ve zprávě BIS, je tak alarmující, že by vláda a zákonodárci měli okamžitě reagovat a systematicky prohledávat zákony, zda v nich jsou opravdu zabudovány pojistky proti možnému ovlivnění a korumpování. Abych zůstala u voleb, dávno měly být zákonem limitovány výdaje na volební kampaň, která by měla být financována z transparentních účtů a tak dále. Já se o to pokouším, ale o jiném kandidátovi, který by postupoval stejně, nevím.

PZ: Některé kroky proti korupci již byly podniknuty, jiné se chystají. Nedávno vstoupila v účinnost vládní norma zpřísňující poskytování veřejných zakázek, ve sněmovně leží opoziční návrhy na zákaz anonymních akcií nebo na zavedení majetkových přiznání…

Nutné jsou i další kroky. Stále se mluví o veřejných zakázkách nebo o tom, že by měly skončit anonymní akcie, ale už se například nezmiňuje to, že by se měly zrušit anonymní sim karty. Před několika lety se o tom hovořilo, ale dva po sobě vládnoucí ministři vnitra z velkých stran tuto ideu zavrhli, přestože všichni víme, a policie na to upozorňovala, že anonymní sim karty jsou nástrojem, který využívá především právě zločin. Nemám důvod se domnívat, že zrovna zločin směřující ke korupci je nevyužívá, samozřejmě, že ano. To by stálo za zákonodárnou iniciativu.

PZ: Čemu dalšímu byste se ráda v Senátu věnovala?

Je potřeba si uvědomit, že senátor, pokud jde o zákonodárnou iniciativu, má přece jen menší možnosti než poslanec. Každý poslanec může navrhnout zákon, zatímco v horní parlamentní komoře to musí být iniciativa celého Senátu. Tam tedy jednotlivec musí pečlivě vážit, co navrhnout, aby to prošlo už jen senátním sítem. Člověk si proto musí klást jen úkoly, které jsou realizovatelné, jinak by zbytečně plýtval silami. Já jdu do volebního boje s tím, že svou hlavní úlohu v Senátu bych viděla v kontrole návrhů zákonů, které tam budou přicházet, a to z pozic toho, zda nejsou protiústavní. V tom jsem cvičená, umím to a mohu to nabídnout. Byla bych navíc ráda, aby si voliči uvědomili, že senátor nezastupuje region Brno-město či jakýkoli jiný, ale že má právě především kontrolovat zákony a měl by to aspoň trochu umět.

PZ: Senátní kampaně jsou ale často vedeny s důrazem na regionální problémy. Co s tím?

Vnímám to jako problém a mýtus, který je třeba bourat. Souhlasím se senátorem Kuberou, který se nechal slyšet, že považuje za legrační, když kandidáti do Senátu slibují, že do regionu přinesou peníze. Z pozice senátorů to prostě udělat nemohou, ledaže by se z nich stali lobbyisté, a o tom opravdu funkce senátora není.

PZ: Kandidáti si jsou mnohdy vědomi, co v Senátu lze a nelze, ale voliče regionu lákají na místní témata proto, že se to prostě části veřejnosti může líbit…

To je ale špatně, takový populismus do kampaně nepatří. Kdyby byl člověk ochoten toto pouštět do světa, asi by si nějakou popularitu u neinformované části veřejnosti získal, ale je to nefér. A takový by předvolební boj být neměl.

PZ: Jsou nějaká brněnská témata, která lze zobecnit pro občany celé České republiky?

Jistě. Brno je kupříkladu vysokoškolské město, s tisíci studentů. V tomto směru  bych považovala za jeden ze svých úkolů v Senátu hlídat, aby chystaná novelizace vysokoškolského zákona, která je potřebná a volají po ní i vysoké školy, nadmíru nepropojila vysoké školy s byznysem. Nejsem proti tomu, aby byly vysoké školy s praxí nějakým způsobem propojeny, zejména ty z nich, které se věnují aplikované vědě. Praxe jistě nějakou poptávku a zpětnou vazbu na vysokou školu mít může, byznys by ale neměl vysokým školám diktovat obsah jejich práce a rozhodovat o nich. Budiž nám varováním, že se nepohlídalo, aby se nepropojily byznys a politika, a ony se následně propojily.

PZ: A dále?

Nesouhlasím s tím, že vláda chce obory, které v jejích očích nejsou tolik důležité – třeba kunsthistorii, podporovat méně, než obory, které považuje za nedostatkové. Vysoké školy ale podle mě musí, co do financování, zůstat v rozumné pozici srovnatelnosti. Nelze určitou školu diskriminovat jen proto, že vyučuje, co se zrovna někomu z hlediska ekonomického jeví jako neatraktivní. Není také možné potlačovat základní výzkum a podporovat pouze aplikovanou vědu. Třeba nedávno zesnulý vědec Antonín Holý na převratné ideje přicházel právě při základním výzkumu.

PZ: Co může senátor, s výjimkou kontroly a přípravy zákonů, dělat?

Neformálně může působit svým vlivem. Dobře vím, že pokud jsem s médii mluvila jako Eliška Wagnerová, většina lidí to brala tak, že nějaká Wagnerová něco povídá. Výjimkou byl Václav Havel, který si mě nechal představit pro to, co říkám. Když jsem ale působila v pozici předsedkyně Nejvyššího soudu a následně místopředsedkyně Ústavního soudu, něco jsem vyslovila a bylo to bráno vážně. Považuji to za legrační, ale je to prostě tak. To, co vysloví senátor, se bere vážněji, než když to vysloví někdo bez funkcí a pozic, ačkoli může mít stokrát pravdu. Další působení senátora je takové ombudsmanské. Když se na člověka obrátí někdo s konkrétním problémem, bolístkou, senátor ho může směrovat na konkrétní instituce nebo mu jinak poradit. Tady však je nutné, aby vystupoval velmi opatrně, aby se nepokoušel chod státních institucí nepřiměřeně ovlivňovat právě tím svým vlivem…

 

Zdroj: prvnizpravy.cz, 30.8.2012