Reflex: Návod na budoucího prezidenta

Příští rok touto dobou bude vrcholit prezidentská volební kampaň. V úvahách o příští hlavě státu je česká veřejnost uvězněna ve starém schématu. Prozemanovské Česko sní o tom, že Miloš zvítězí už v prvním kole. Naopak antizemanovci doufají ve slovenský scénář. V roce 2014 byl premiér Fico jasný favorit, ale Slováci se nakonec sjednotili kolem neznámého podnikatele Kisky. Všechno může být jinak.

Při nedávné oficiální návštěvě Portugalska Miloš Zeman zkolaboval. O rozsahu jeho potíží nikdo nic neví, protože před více než rokem bylo v tichosti rozpuštěno lékařské koncilium, které se tradičně stará o hlavu státu. O Zemanův zdravotní stav se fakticky starají k té či oné chorobě přivolaní lékaři, o jejichž pomoc žádají držitelé „klíčů od Zemana“, jako mluvčí Ovčáček nebo kancléř Mynář.

V této chvíli tedy není nikdo kvalifikovaně schopen říct, jaký je zdravotní stav prezidenta republiky. Tato situace nápadně připomíná ruský dvůr za posledních Romanovců, jen s tím rozdílem, že na Pražském hradě je těch Rasputinů přece jen o něco víc.

Zemanův úmysl ohlásit v březnu 2017 případnou kandidaturu proto nemusí být vůbec podstatný. Pohrajme si s myšlenkou, co by se stalo, kdyby Zeman nekandidoval, případně odstoupil v průběhu volební kampaně. V takové situaci by prezidentská volba dostala úplně jinou dynamiku.

Výchozí úvaha

V první chvíli napadne, že na bojišti bez Zemana bude dominovat Andrej Babiš a jeho hnutí ANO. Babiš se přece nyní veze na vlně nebývalé popularity a nic mu nebrání najít si svého vyvoleného kandidáta, zaplatit mu nápaditou kampaň a dovést ho až na Hrad.

Má to několik ale. Tím prvním je zkušenost z prvních českých přímých prezidentských voleb, v nichž straničtí kandidáti hlavních stran neuspěli, místo nich se však do druhého kola probojovali politici se silným osobním příběhem. Jenže takovým politikem je v hnutí ANO jenom jeho šéf. Andrej Babiš kandidovat nebude, protože by to považoval za mocenské oslabení.

Logiku by jeho cesta na Hrad měla snad jedině v momentě, kdy by po říjnových sněmovních volbách vznikla na celostátní úrovni koalice na principu „všichni proti ANO“ a Andrej Babiš by musel se svým hnutím do opozice. Kandidatura na Hrad by v takovém případě byla pro opozičního lídra vítanou výzvou vrátit vládní koalici ránu.

Uzávěrka kandidátek

Prezidentské volby proběhnou sice jen krátce po sněmovních, ale zákonné lhůty ukazují, že uzávěrka kandidátek pro výběr prezidenta se pravděpodobně uskuteční až po sněmovních volbách. Důsledek? Politické strany, včetně ANO, budou moci ještě zareagovat na vývoj povolební situace. Asi jedině v hnutí ANO má předseda takovou pozici, že může kdykoli vyměnit kandidáta.

Má však nepřiznaný handicap: nenarodil se v České republice a byl aktivním komunistou. Českým voličům tyto věci nevadí v případě sněmovních voleb a sestavování vlády, ale úřad prezidenta je natolik silně považován za státní symbol, že by to pro Babiše mohlo být velkou komplikací.

Vzpomeňme na to, jak se proti Karlu Schwarzenbergovi rozehrálo, že jeho žena je cizinka, on sám strávil značnou část života v emigraci a jak na to nemálo lidí slyšelo.

Stropnický for president?

Vraťme se ještě k teorii, že v případě Zemanovy nekandidatury by Andrej Babiš jednoduše vyrobil „svého“ prezidenta, kterým by zároveň nebyl on sám. ANO zatím pro tyto účely testuje herce a současného ministra obrany Martina Stropnického.

Ten zatím v různých hypotetických předvolebních průzkumech nezáří. Za Babišem však stojí vlivné deníky MF Dnes, Lidové noviny, nejposlouchanější Rádio Impuls, a hlavně formální i neformální Babišovy byznysové a jiné dohody s majiteli velkých televizních stanic. To nemá v současné situaci nikdo a Stropnického image by to mohlo zcela obrátit.

Malí Zemanové

Absence Miloše Zemana i Andreje Babiše v prezidentské volbě by proto zákonitě vedla k explozi počtu kandidátů. V první řadě by jistě do hry nastoupilo několik malých Zemanů. Svou kandidaturu již dopředu oznámil exsenátor za ČSSD Zdeněk Škromach.

Nemusí sice získat nominaci ČSSD, ale i tak ho jako „svého“ bude vnímat velká část zemanovců. Vždy připraven kandidovat je také senátor Veleba, který může chtít zviditelnit svou Stranu práv občanů (SPO), známou jako zemanovci, a zpropagovat se sám před případnou senátní obhajobou.

Zemana minule také už před prvním kolem podpořili komunisté, když nepostavili vlastního kandidáta a ukázali na něj. KSČM je nyní na dráze sestupu a vlastní prezidentský kandidát by z hlediska marketingové demonstrace stranické síly smysl měl. O důvod víc, kdyby to byl někdo jako místopředseda strany Dolejš, schopný zabodovat i mezi voliči ČSSD.

Ortel prezidentem?

K zemanismu se hrdě hlásí i současný lídr českého antiislamistického proudu Tomio Okamura, který minule nekandidoval na prezidenta jen proto, že nesebral dost platných podpisů.

Na protestní a antiuprchlické vlně by se mohl svézt také někdo, jako je zpěvák Ortel. Ten by si samozřejmě v patřičném rezervoáru „naštvaných“ voličů konkuroval s Okamurou, ale jeho umístění v soutěži Zlatý slavík dokázalo, že je schopen své lidi mobilizovat. Díky spojení s populistickými vandasovci a prostřednictvím vlastní sítě podporovatelů by mohl dostat přes padesát tisíc podpisů nutných ke kandidatuře.

Rojení „hlav státu“

Na podobné postzemanovské rojení by jistě zareagovalo i sobotkovské křídlo sociálních demokratů. V něm se zmiňuje možná kandidatura filozofa Erazima Koháka, který to již za oranžové zkoušel neúspěšně do Senátu.

Sociálním liberálům v ČSSD by se jistě líbila i kandidátka-žena, ale k mání je v tomto případě z viditelnějších postav sociální demokracie snad jedině ministryně sociálních věcí Tominová-Marksová. Po vzoru německých soudruhů ze soc. dem. by to ale mohl zkusit i třeba ministr zahraničí Zaorálek.

K širší levici můžeme zřejmě počítat i vždy připraveného prezidentského kandidáta Jana Švejnara. Paroubkův kandidát z poslední nepřímé prezidentské volby sice zatím váhá. Také on je tím typem kandidáta, jenž by do toho šel, kdyby do toho Zeman nešel.

Samokandidáti

Exploze kandidátů by nenastala jen na levici, ale i v antizemanovské části spektra. Zemanův odchod by jistě nastartoval řadu kandidátů, kteří nyní váhají (Vladimír Dlouhý) nebo kandidaturu pro rok 2018 zatím odmítají (šéf organizace Člověk v tísni Šimon Pánek, kněz Tomáš Halík, generál Petr Pavel nebo bývalý předseda Senátu Petr Pithart).

Rozhodnutí kandidovat by nová situace asi posílila i u všech „samokandidátů“, jako je hudebník Michal Horáček, lékař Marek Hilšer nebo Petr Kolář (nejde o zpěváka, ale o bývalého diplomata).

Na to by musely stranickými nominacemi reagovat strany od středu doprava, protože by čelily hrozbě, že jim „samokandidáti“ odvábí část voličů a po volbách si je zkusí podržet vytvořením nové strany.

Lidovci mluví třeba o šéfovi Akademie věd Jiřím Drahošovi, ale existují i spekulace, že by kandidaturu mohl střihnout ministr kultury Daniel Herman. Ve stejné pozici je v Senátu ODS, v níž si o kandidaturu veřejně řekl místopředseda Senátu Jaroslav Kubera, a objevuje se i jméno Miroslavy Němcové. Ve hře mohou být i rodící se Realisté se svým mentorem Petrem Robejškem. TOP 09 by mohla sáhnout po europoslanci Jiřím Pospíšilovi.

A co komici?

Českým Beppem Grillem – politizujícím komikem – by se mohl stát moderátor Jan Kraus, jehož jméno již také v souvislosti s prezidentskou volbou zaznívá a který má asi nejblíže k zeleným. Ti by museli získat vlastního kandidáta formátu senátorky Elišky Wagnerové. Někoho typu Vladimíra Franze z minulé volby by zase asi hledali piráti, kteří by jistě nechtěli zůstat pozadu za svou zelenou konkurencí.

V takovéto změti kandidátů by k postupu do druhého kola mohlo stačit rekordně nízké procento hlasů. Před čtyřmi lety nakonec kandidovala devítka uchazečů a k postupu do finále bylo potřeba přes 20 procent hlasů. Nyní by se při absenci Miloše Zemana mohl počet kandidátů vyšplhat až k dvacítce. Sněmovna může být po příštích volbách rozbitá jak krajská a obecní zastupitelstva, takže se může najít dostatek poslaneckých „dvacítek“ k nominaci stranického kandidáta.

Jiným zase pomůže desítka senátorů. Stejně tak platí, že každý občan může podepsat i více kandidátům petici umožňující kandidaturu, takže ani hranice potřebných 50 tisíc hlasů tentokrát nemusí být pro mnohé nepřekonatelnou překážkou.

Evropský rekord

Při dvaceti kandidátech neplatí, že mechanickým dělením dojdeme k tomu, že všichni dostanou kolem pěti procent. Platí však, že mnoho politických proudů by bylo v takovémto případě rozdělených mezi více kandidátů. Díky tomu by mohl padnout i evropský rekord v počtu minimálních procent, která stačila k postupu do druhého kola.

V evropském měřítku drží rekord chorvatský kandidát Milan Bandić se 14 procenty hlasů. U nás by výše popsané a rozdrobené kandidátské pole mohlo znamenat, že na druhé kolo může stačit i deset, či dokonce méně hlasů. Postoupit by pak mohl „nejsilnější“ kandidát z nejméně rozdrobeného politického tábora.

Stačilo by třeba, aby vedle Ortela hypoteticky nekandidoval Okamura, a zpěvák by se mohl klidně ocitnout ve druhém kole. Stejně tak by například levicovým postupujícím mohl být komunista Dolejš. Na první pohled se jako nejméně rozdrobené může zdát voličstvo ANO, ale i do něj by se zakousli konkurenti, kdyby nekandidoval Andrej Babiš.

Vedle Stropnického by totiž voliči ANO mohli často vybírat i některé „samokandidáty“ (Dlouhý, Petr Pavel, Pánek) a ani stranický kandidát by nemusel mít jasné druhé kolo.

Bez kandidujícího Zemana a Babiše prostě může být novým českým prezidentem téměř kdokoli.

 

Zdroj: reflex.cz, 29.12. 2016