Respekt: Být tu pro celou společnost

Saša Uhlová: Kdybych byla prezidentkou. . .

Když jsem byla malá holka, měla jsem vysněné povolání. Moje spolužačky chtěly být baletkami nebo cukrářkami, já jsem chtěla být prezidentkou.
To jediné mi přišlo dostatečně důstojné. Postupem času jsem si uvědomila, že prezidentkou už být nechci a že ani nejsem osobnostně disponovaná k tomu, abych se účastnila politické soutěže. Přesto jako mnozí jiní lidé přemýšlím o tom, jaký by dobrý prezident měl být, co by měl dělat a také co by dělat neměl.

Diskuse o prezidentovi a o tom, jaký by měl být, vedeme proto, že část české společnosti není spokojená s tím současným. Jiná část ale spokojená je. Řada lidí má totiž pocit, že je konečně tam nahoře někdo, kdo stojí na jejich straně. Je poměrně lhostejné, že prezident ve skutečnosti lidem pohrdá, důležité je, že tolik lidí cítí, že jsou odstrčení, že elity jsou odtržené, a proto prezidenta vnímají jako někoho, kdo nad nimi z pozice svého úřadu drží ochrannou ruku.

Česká společnost je čím dál viditelněji rozdělená. A to rozdělení se nevede mezi levicí a pravicí, dokonce ani mezi defavorizovanou částí společnosti a „elitami“, ale mezi lidmi, kteří neztratili víru v otevřenou společnost a současný systém na straně jedné, a těmi, kteří ji už nemají nebo nikdy neměli, na straně druhé. Důvodů, proč jsme se dostali do tohoto stavu, je asi více a podle své hodnotové orientace je budeme vidět každý jinak.

Prezident nemá mnoho pravomocí, ale má moc slova, autoritu, kterou mu nemohou vzít novináři ani nikdo jiný. Nemůže měnit společnost, ale může ji stmelovat, anebo rozdělovat. Proto, kdybych byla prezidentkou, snažila bych se být tu pro celou společnost. To zároveň znamená, že bych se snažila zdvihat do veřejného prostoru témata, jež se týkají všech možných skupin. Tedy nejen těch, kteří mají problémy tak viditelné, že se nad nimi nemáme problém slitovat, ale i těch, jejichž situaci je složitější pochopit.

Trpět nemusí jen ten, kdo je diskriminován na základě etnika či pohlaví, ale také ten, kdo se potýká s nejrůznějšími problémy a přitom se navenek může zdát, že si nemá nač stěžovat. Lidé, kteří pracují, ale vydělávají tak málo, že z platu nezaplatí nájem a neuživí bez potíží rodinu, mohou pociťovat pocit nespravedlnosti. Jsou unavení i ze stresu, co by se stalo, kdyby o práci přišli. Tři čtvrtě milionu lidí je v exekuci. Snažila bych se proto ve veřejných projevech stát na straně všech těch, kteří mají pocit, že nemají zastání. Jezdila bych po celé zemi a s lidmi bych mluvila o tom, co je trápí. Autoritou svého úřadu bych zprávu o tom, co konkrétně nefunguje, předávala dál. Ať už by se to týkalo nedostupného bydlení, nízkých mezd, pracovních podmínek nebo lichvářských společností. Tlačila bych zákonodárce, aby se zabývali zákony, jež by podmínky pro život mohly zlepšovat.

Chtěla bych v lidech vzbuzovat odvahu a posílit v nich pocit, že všechny možné problémy, které naši společnost mohou potkat, zvládneme. Najít velký příběh malého národa, který nebude stát na strachu, ale na odvaze a naději.

P. S.: Koho byste ráda viděla na Hradě? Zatím nemám žádného kandidáta. Dřív jsem chtěla Elišku Wagnerovou, ale když ona nechce, tak ji nutit nebudu.

 

Zdroj: Respekt, 26.9. 2016