Respekt: Hodnoty bez hranic

KDYBYCH BYLA PREZIDENTKOU – Angela Rogner, Autorka je tlumočnice.

Českou prezidentkou se asi nikdy nestanu, neboť nemám české občanství.
Po mnohaletém životě v této zemi jsem si jej chtěla pořídit, ale Rakousko bohužel dvojí občanství nedovoluje. Tak zůstávám Rakušankou v Česku.
„Můžete při tom myslet i na Rakousko,“ řekl redaktor Respektu, který mě oslovil s prosbou, abych něco na toto téma napsala. Ano, to můžu. Ale vlastně chci myslet i na Česko, nebo lépe řečeno: chci myslet na obě své vlasti – Rakousko i Česko.
A tím se dostávám k tématu. Hlava státu je vlastně něco jako nejvyšší vlastenec, reprezentuje a hájí zájmy své země. Ale co znamená vlastenectví v dnešní době? Může člověk být vlastenec, aniž by byl nacionalista?
Loňský maraton rakouských prezidentských voleb vyhrál Alexander Van der Bellen i díky tomu, že monopol na výklad pojmu vlastenectví nepřenechal nacionalistům. Rakouští Svobodní z tohoto monopolu dlouho těžili – jejich výklad byl jediný platný. Byl to tradiční výklad na základě národního státu, vymezující se proti jiným státům. Van der Bellen se inspiroval úvahou Václava Havla, v jehož pojetí není vlast uzavřený, ale „otevírající“ pojem. To, „co důvěrně známe, co nás obklopuje, co přímo zažíváme a zakoušíme, jako by bylo jen ploškou krystalu, která zrcadlí celý vesmír“. Takto pochopená vlast je určité „zpřítomnění“ světa. Nevyděluje nás z univerza, ale naopak nás s univerzem spojuje.
Můj most k vesmíru jsou dvě vlasti – Rakousko i Česko. Navzájem se nevylučují, ale doplňují. Kdo má rád svou vlast, může mít rád i jiné země, jiné národy, jiné kultury. Nevytváří mezi nimi hierarchii, nestaví je proti sobě. S hodnotami to nemá nic společného, neboť hodnoty se u státních hranic nezastavují. V Česku jsem si všimla existence poměrně ostrého předělu mezi vlastním a cizím. To vlastní vzbuzuje v lidech už předem důvěru, to cizí opatrné pocity. Souhlasím s tím, co řekl německý prezident Joachim Gauck ve svém vánočním projevu: „Nemusíme to cizí odmítnout, abychom mohli to vlastní zachovat a žít.“
A to si přesně myslím také já. Proto bych lidem řekla: „Kdo si je sám sebou jist, nemusí se bát jiných vlivů. Nemá potřebu se neustále vymezovat proti ostatním.“ Češi se rádi vymezují sarkasmem. Je to pochopitelná strategie, ale často končí rezignací a špatně skrývanou agresí.
Už delší dobu si kladu otázku, jak mít jasný názor a přitom nepolarizovat, nerozdělovat, nevyhýbat se konfliktům a zároveň nebýt destruktivní. Není mnoho politiků, kteří to umějí.
Prezident je víc než pokladač věnců. Jeho slova spoluvytvářejí atmosféru ve společnosti. Můžou rozdělovat, nebo spojovat; můžou v lidech probouzet to lepší, co v nich je – úctu k druhým, ochotu pomáhat i víru v budoucnost, anebo to horší: sobectví, cynismus a negativismus. Mít vyhraněný názor a polarizovat je pohodlné, zaujmout jasný postoj a spojovat lidi v nelehkých dobách je potřebné a často i odvážné. Za svůj úkol bych jako prezidentka považovala to druhé.

P. S.: Koho byste ráda viděla na Hradě? Můj tip na prezidentku je paní senátorka Eliška Wagnerová. Protože je moudrá.

 

Zdroj: Respekt, 9.1. 2017