Respekt: Naskočení, nalehnutí a obejmutí

Případ Kateřiny Krejčové otevírá problém, kterého se česká policie i justice bojí

Může být policista, který poruší při výkonu funkce své pravomoci, chráněnou úřední osobou? Má každý občan právo postavit se na odpor policistovi, který toleruje porušování lidských práv a základních svobod? O tyhle dvě zásadní otázky se hraje ve zdánlivě banálním případu Kateřiny Krejčové, která byla minulý týden – šlo v tomto případu už o čtvrté soudní jednání – odsouzena k měsíčnímu podmíněnému vězení za napadení policisty. A nebylo to poslední stání, věc se vzhledem k průběhu soudních jednání dostane asi až k Ústavnímu soudu. Definitivní verdikt vymezí, co si policisté mohou dovolit při výkonu své funkce a co si mohou dovolit občané při obraně svých práv.

Dvě optiky

Třicetiletá doktorandka na FAMU poslouchá odůvodnění soudkyně Edity Beranové, proč si zaslouží být potrestána. Lehce se usmívá, před chvílí přednesla svou dvanáctiminutovou závěrečnou řeč, nicméně zbytečně. Soudkyně vytahuje předem napsaný rozsudek a čte. Kateřina Krejčová v červenci 2015 „naskočila“ na záda policistovi, který předtím zasáhl proti jejímu příteli, a způsobila mu zranění, jež si vyžádalo osmidenní pracovní neschopnost. A pak vynáší zmíněný měsíční trest.
Vypadá to jednoduše. Konflikt, o který tu jde, zachytilo video jednoho ze svědků. Pozoruhodné je, že pár vteřin trvající záběr, který ukazuje „útok“ Krejčové v každém detailu, vidí každý aktér, včetně všech soudů, úplně jinak. Soudkyně Beranová akci Krejčové už podruhé (poprvé věc soudila se stejným výsledkem před rokem) vnímá jako naskočení na záda, „něco jako hodit někomu, kdo to nečeká, na záda padesátikilový pytel“. Odvolací soud, který loni v dubnu Krejčovou osvobodil, to viděl jako „obejmutí“ policisty, které mu – navzdory dokladům o pracovní neschopnosti – nemohlo způsobit vůbec žádnou újmu. Nejvyšší soud, k němuž následně podali dovolání žalobci, akci Krejčové popsal jako „nalehnutí, po němž je zřejmé, že poškozený policista bez jakéhokoli omezení pokračoval ve služebním zákroku“. Nejvyšší soud věc vrátil k novému projednání, protože předchozí osvobozující verdikt měl procesní chyby.
Rozdílné náhledy na „újmu“ policisty pochopíme teprve v kontextu všech událostí, které pro Krejčovou skončily v zadržovací cele. Prvního července 2015 se na Václavském náměstí odehrávaly dvě povolené demonstrace. Jedna protiislámská, na niž dorazilo asi pět stovek lidí. Přepisy projevu řečníků Tomia Okamury a Adama Bartoše měly soudy k dispozici. „Máme strach z tisíců mladých muslimů, kteří přicházejí do Evropy, neumí ani číst, ani psát, neznají řemesla, zato umí šílet s kalašnikovem a taky tu a tam někoho znásilnit. Eritrejci a Somálci, kteří jsou ve statistikách na prvních místech v tom znásilňování, mají být přiděleni do České republiky.“ Podobná varování zaznívala z pódia „okamurovců“ asi půl hodiny. Několik demonstrantů neslo makety šibenic s nápisem „za vlastizradu“.

Ve spodní části Václaváku probíhala druhá akce – asi stovka „antixenofobních“ demonstrantů. Když se průvod „okamurovců“ vydal směrem k nim, dohodla se policie s pořadatelem „spodní“ demonstrace, že uvolní přesile průchod. S touto dohodou nesouhlasila asi desítka demonstrantů, včetně přítele Kateřiny Krejčové, kteří si sedli na zem. Policisté je začali odnášet a přítel Krejčové byl sražen na zem. Jeden z policistů si pak na něj klekl, nasazoval mu pouta a při tom mu urazil kus zubu. V Krejčové v ten okamžik „bouchly saze“, přiběhla k policistovi a skočila mu na záda, nebo na něj nalehla, nebo ho objala – podle různého pohledu soudů. Vzápětí byla i ona „svedena“ – jak zní odborný policejní termín strhnutí – na zem a zatčena.

Policejní autorita

Svědectví policistů i znalců před soudem bylo jednoznačné. Sedící demonstranti neuposlechli výzvy „jménem zákona“ a nerozešli se. Proto bylo nutné použít proti nim „hmaty a chvaty“. „Policisté musí mít autoritu. Reprezentují zákon a není možné odmítnout jejich výzvy,“ vysvětlují to státní žalobci, včetně šéfa Nejvyššího státního zastupitelství Pavla Zemana.

„Policisté nedělali, co měli. Okamura i Bartoš podněcovali svými projevy nenávist k jinému vyznání a rase a to je trestný čin. Potom tam byly ty šibenice a někteří policisté nám dokonce říkali, že kdyby byli v civilu, podporovali by pana Okamuru. Okamurovci nám vyhrožovali, policisté nás před nimi měli bránit,“ oponuje Kateřina Krejčová. Když potom policisté „srazili“ jejího přítele a zaklekli na něj, chtěla ho bránit „před policejní zvůlí“.

České zákony dávají občanům právo bránit se policistovi, který jedná protizákonně. V tom případě nelze na policistu nahlížet jako na úřední osobu. „Pokud je nelegálnost policejního zásahu zjevná, musí mít občan právo postavit se. Není přece bezpodmínečně poslušná ovce, která slepě udělá, co jí policie přikáže,“ říká bývalá ústavní soudkyně Eliška Wagnerová. S dodatkem, že tento právní názor nemá moc příznivců, protože mezi ochránci zákona existuje obava, že přísnost směrem k uniformám poškozuje autoritu a akceschopnost policie. Podle uznávané právní autority a současné senátorky je obtížné vymezit hranici toho, kdy občan v podstatě bere do ruky zákon, zejména při pouličních demonstracích. Ona sama jako ústavní soudkyně už jednou rozhodla, že policisté porušili zákon a poškozený občan se jejich represi bránil oprávněně.

A o to v tomto případu jde. Jak dovolání Pavla Zemana, tak rozhodnutí Nejvyššího soudu se odvolává na „policejní autoritu, která nesmí být zpochybněna, protože jinak by podobné demonstrace mohly přerůst v nekontrolovatelné násilné potyčky“. Na straně Krejčové oficiálně nic nestojí: soudy v jejím případě došly k tomu, že policisté, dohlížející na obě demonstrace, zákon neporušili. Ani tím, že nechali Okamuru a Bartoše mluvit, ani ignorancí šibenic, ani zásahem proti protestujícím z povolené demonstrace, odmítajícím opustit jim vymezené místo. Krejčová proto neměla na svou reakci nárok.
„V tomto případě operuje žaloba i soudy judikaturou, podle níž je každý povinen uposlechnout policejní výzvy,“ vysvětluje to advokát Pavel Uhl. „Problém je, že tato judikatura neřeší otázku oprávněnosti takových výzev,“ dodává. „Pokud si občan myslí, že policista postupuje protizákonně, má si zapsat jeho číslo a stěžovat si,“ navrhuje řešení Pavel Zeman. Je tu ale jeden problém.

Respekt už před čtyřmi lety zmapoval, že lidé, kteří se ohradí nebo nějak zareagují na nezákonnost či nepřiměřenost zákroku policie, jsou často následně obviněni z násilí proti úřední osobě – stejně jako Kateřina Krejčová. Tento paragraf je v Česku používán ve stovkách případů. V přepočtu na obyvatele je to osmkrát častěji než třeba v Německu nebo Belgii a v roce 2009 jsme si vysloužili napomenutí evropského soudu za jeho „zneužívání“. Od té doby podle oficiálních statistik počet obvinění za trestný čin násilí proti úřední osobě klesl z osmi stovek ročně na sedm set. Kolik případů došlo až k soudu a s jakým výsledkem, nikdo neeviduje.

Je možné, že o zneužití, přesně řečeno o ochranu podezřelého zákroku policistů, jde i v případě Krejčové. Soudy na jednu stranu konstatují, že policejní zásah byl taktický, a „napadený“ policista měl tedy v tomto směru právo „svést“ přítele Krejčové na zem. Na druhou stranu, za napadení policisty je sazba až čtyři roky vězení – a Krejčová dostává jen symbolický trest nebo vůbec žádný. Zdá se tedy, že závažnost toho, jak na videu vnímají „útok“ Krejčové různí soudci, je přímo úměrná jejich potřebě chránit a obhajovat zásah policie. V tuto chvíli jde jen o spekulaci. Pro Kateřinu Krejčovou je to ale důvod, proč je nutné dostat případ až k obecně respektovanému Ústavnímu soudu.

 

Zdroj: Respekt, 20.2.2017