Respekt: Prezident není hříčka vnějších vlivů

KDYBYCH BYLA PREZIDENTKOU…

Je obtížné psát úvahy typu „co by bylo, kdyby…“, pokud si člověk uvědomuje, že nakonec je vše jinak.
Prostor pro konkrétní jednání vytváří totiž z velké části budoucí realita. A tu předpovídat neumím, nejsem Pýthie či Sibyla, ba nemám schopnosti ani Libuše.

Copak třeba Václav Havel šel v roce 1989 do svého prezidentování s tím, že bude svědkem rozdělení Československa? Těžko. Nebo Edvard Beneš. Jistě nepředvídal, že právě za jeho prezidentství dojde k deviantní změně politického systému, dokonce s jeho přispěním (přijetí demise čtrnácti ministrů demokratických stran). Prozřel, až když mu byla 9. května k podpisu předložena ústava; tu nepodepsal a do měsíce abdikoval. Možná to měl učinit dříve, ale co by bylo, kdyby to učinil, nikdo z nás neví a jen bychom ahistoricky spekulovali.

Netvrdím, že všichni prezidenti byli a budou jen hříčkami v rukou vnějších vlivů. Naopak. Spoluvytvářejí realitu, někdy dokonce velmi výrazně. Občané považují, ať vědomě či podvědomě, prezidenty za vzor chování a jednání, který kopírují v rámci svých možností. Slovo vyřčené prezidentem má obrovskou váhu a zodpovědný prezident by měl svá slova vážit pečlivěji než kdokoli jiný. Měl by si také uhlídat, po boku koho se objevuje. A toto Miloš Zeman při oslavách 17. listopadu na Albertově po boku štváčů typu Martina Konvičky opravdu nezvládl. Klonové Konvičky to dnes interpretují jako legitimizaci politiky postavené na nenávisti.

Samozřejmě že každý prezident promítá do svého konání vzorce vlastního myšlení. Je-li však poctivý, koriguje jak myšlení, tak konání principy obsaženými v ústavním pořádku, neboť jeho dodržování slíbil v prezidentském slibu. Žel ne všichni slibu dostáli. Většina upřednostnila popularitu či zájmy, popřípadě manipulovala s ústavními principy podle svých, ústavnímu pořádku se příčících, hodnotových představ. Mluvím o amnestii Václava Klause, o ostentativně proruských a pročínských postojích Miloše Zemana, o urážkách s ním nesouhlasících občanů, jež se obtížně snášejí s demokracií v pojetí české ústavy.

O postojích k imigrantské hrozbě raději pomlčet, ani jeden z těchto dvou pánů nenabízí řešení, které by bylo nejen ústavně konformní, ale i jen bazálně etické. Z polistopadových prezidentů to byl pouze Václav Havel, jenž politické partnery provokoval neustálým poukazováním na ústavní hodnoty. Tento výčet je důkazem krize výkonu prezidentského úřadu, neboť se tak ztrácí jak hodnota slibu obecně, tak normativnost ústavního textu – této bible veřejného života.

Příští prezidentka či prezident by měl změnit tón diskurzu o všem, co jsem právě zkritizovala tak, aby přesvědčil české občany o tom, že sprostota, urážky a nedostatek soucitu s potřebnými nejsou slučitelné s masarykovským ideálem humanitním. Také by se měl snažit redefinovat pozici ČR tak, aby mohla být opět vnímána jako spolehlivý partner EU i NATO. Vzhledem k nedostatku kompetencí musí to vše onen příští zvládnout jen přesvědčivostí a osobním příkladem.

P. S.: Koho byste ráda viděla na Hradě? Osobnost typu Mikuláše Beka, rektora Masarykovy univerzity v Brně. Prokázal cit pro oddělení akademické půdy od praktické politiky, odmítl politikovi sloužit.

 

Zdroj: Respekt, 29.8. 2016