Respekt: Učit víře v budoucnost

kdybych byla prezidentkou. . . odpovídá spisovatelka Kateřina Tučková

Představa být prezidentkou mi ještě nikdy nepřišla na mysl, ale v rámci své profese se pravidelně ocitám v kůži nejrůznějších existencí, jejichž způsob života, zkušenosti i motivace jsou mi vzdálené. Pokud totiž něco kromě literárních textů charakterizuje spisovatele či spisovatelku, pak je to schopnost vcítění do vnitřních pochodů třeba i vraha, jak to ostatně bezkonkurenčně prokázali Truman Capote nebo Norman Mailer. Tak proč bych to nezkusila pro tento případ s prezidentkou.

Takže, kdybych byla prezidentkou… snažila bych se ve svém úřadu především o důstojnou reprezentaci naší země v zahraničí a o znovuzískání důvěry v roli hlavy státu na domácí půdě. Denně bych vstávala s mantrou, v níž by se opakovala slova pokora, veřejný zájem, cesta smíření namísto rozdělení, ale objevily by se v ní také hodnoty přehlížené „velkými vůdci“, jako je třeba soucit.
Inspirována rolí kolegy Joachima Gaucka v programu Jugend debattiert bych se vedle svých povinností věnovala i setkávání, která by mi přinášela radost a zároveň v dlouhodobém horizontu pozitivně ovlivňovala směřování naší společnosti.

Při každé ze svých cest po tuzemských městech bych navštívila i místní školu a při rozhovorech se studenty se je snažila motivovat k zájmu o veřejné dění. Důraz bych přitom nekladla jen na záležitosti politiky, ale především na věci obtížně vřaditelné do běžné výuky: otázky identity, občanského soužití, lidských práv, náboženství, ekologie, umění a historie. Čili na měkké znalosti, které žáci sice neupotřebí při příští zkoušce nebo pracovním pohovoru, ale díky kterým se z nich stanou přemýšliví, obtížněji manipulovatelní lidé vědomí si vlastní odpovědnosti za stav společnosti.

Obzvlášť často bych navštěvovala školy v sociálně vyloučených lokalitách, protože tam by mohla moje přítomnost přinést nejšťavnatější plody. Dobře si pamatuji pocit dítěte (byť) z moravského maloměsta, že nemá smysl o nic usilovat, protože jeho život je stejně dávno předurčen stereotypními představami okolí přesvědčeného, že jeho vysněné mety jsou rozhodně mimo jeho dosah. Jak asi musí svět vypadat ze škol, kde se ghettoizují romští žáci? Mluvila bych s nimi o rovných příležitostech, potvrdila bych jim, že jsou – v případě minorit, žen i starých lidí – pořád ještě mýtem, ale že je rozhodně ten nejlepší čas s tím něco dělat a že nikdo jiný to za ně neudělá. Jsem přesvědčená, že v takových třídách by ta slova mohla dodat odvahy malé Rose Parks a v jiných se zas vrýt do paměti malému Georgi Sorosovi.

Zkrátka, kdybych byla prezidentkou, snažila bych se důstojně a s důrazem na morální hodnoty kultivovat veřejný prostor a motivovat nejmladší generaci k tomu, aby věřila, že budoucnost bude přesně taková, jakou si ji vysní.

P. S.: Koho byste ráda viděla na Hradě?

Líbilo by se mi mít v čele pro změnu moudrou a zkušenou ženu. Taková je předsedkyně Žít Brno Barbora Antonová, která je však jako politické mládě širším plénem nevolitelná, takže by mi stačilo, kdyby ji letos Brňané zvolili do Senátu. A na postu prezidentky bych pak ráda viděla Elišku Wagnerovou.

 

Zdroj: 18.7. 2016, respekt.cz