Tiscali zprávy: Až se zbortí hradby pevnosti jménem Senát

Senátoři předkládají návrh na úpravu volebního systému do horní komory. Cílem je především zvýšit její legitimitu, a tím i celého ústavního systému. Proč je dobré si ponechat dvoukolovou volbu do Senátu? A jak jinak zvětšit jeho legitimitu?

Skupina senátorů navrhuje změnu volebního systému do horní komory parlamentu. Chtěla by zavést systém alternativního hlasování neboli tzv. australský systém. Jde o nahrazení dvoukolové volby jednokolovou, kdy volič očísluje kandidáty na hlasovacím lístku. Hlasy voličů se následně podle preferencí přiřazují tak dlouho, dokud některý z kandidátů nezíská většinu.

Senátoři a senátorky, mezi kterými najdeme například Jiřího Dienstbiera, Elišku Wagnerovou, Petra Šilara či Miroslava Antla, argumentují tím, že v posledních třech řádných volbách do Senátu byla volební účast v prvním kole v průměru 35,69 procent a ve druhém pak jen 16,89 procent. Tvrdí, že nízká volební účast ve druhém kole je zdrojem zpochybňování legitimity Senátu.

Naopak zavedení alternativního hlasování prý zajistí podstatně větší účast voličů díky vyšší atraktivitě způsobu volby a souběžnému konání jednoho kola senátních voleb s jiným typem voleb. Podle senátorů je pak větší volební účast „zdrojem vyšší legitimity Senátu jako jedné z ústavních institucí, a tím celého ústavního systému České republiky“.

Horní komora jako terč

Skoro to vypadá, jako by důvodem změny volebního systému do horní komory byla snaha zabránit rozvratu našeho ústavního pořádku a dát mu potřebnou stabilitu. Senát je nyní každopádně na ráně. V době, kdy se uvažuje o změnách ústavy, přímé volbě starostů a hejtmanů, zákonu o obecném referendu nebo dokonce výhledově o zavedení většinového volebního systému do sněmovny či o prezidentském systému, který prosazuje Okamurova SPD, je zásadní, kdo obsadí křesla senátorů.

Dvoukolová volba působí složitě, ve skutečnosti je však pojistkou proti snadnému ovládnutí Senátu. Kandidátům nestačí získat nejvíce hlasů v prvním kole, ale musí uspět i v druhém. Před ním se mohou voliči zmobilizovat a zabránit tomu, aby vyhrál méně přijatelný kandidát, případně zamezit tomu, aby v Senátu převládla jedna strana.

Roli hraje i to, že k druhému kolu mohou přijít jiní voliči než k prvnímu a dorazí k němu ti s největší motivací. Jak přesně by v našem prostředí volební systém navrhovaný senátory zafungoval, není jasné. Zajímavé je, že něco podobného má ve svém programovém prohlášení i menšinová vláda Andreje Babiše. Konkrétně slibuje: „Prosadíme zefektivnění volby do Senátu zavedením jednokolového systému“.

Z vládního prohlášení není zřejmé, zda by v něm byl zvolen kandidát s největším počtem hlasů, nebo by šlo právě o systém alternativního hlasování. Jeho výhodou je to, že vede k širšímu konsensu a upřednostňuje kandidáta, který je přijatelný pro co nejvíce lidí.

Informovat a propagovat

V každém případě je třeba jakoukoli změnu volebního systému pečlivě zvážit. Spojení „zefektivnění volby“ by mělo samo o sobě sloužit jako výstraha. Demokratické řešení nebývá zpravidla to nejvíce efektivní, minimálně z krátkodobého hlediska.

Pokud senátoři svůj návrh hájí tím, že vyšší volební účast je zdrojem větší legitimity, dá se na to říct, že už nyní je legitimita Senátu daná nejenom účastí v druhém kole, ale i v prvním. Jen pro srovnání: průměrná volební účast ve třech posledních krajských volbách byla 37,25 procent a v evropských dokonce jen 24,91 procent, takže uvedených 35,69 procent není zase tak málo.

Legitimita a volební účast se jednokolovou volbou zvýší jen opticky. Těžko čekat, že k ní dorazí o tolik více voličů jen kvůli tomu, že padne vidina druhého kola. Jestli hlavním důvodem, proč senátoři změnu prosazují, je nízká účast ve druhém kole, není nic snazšího než usilovat o její zvýšení. A pokud výslovně říkají, že problémem je, že voliči o konání druhého kola často ani nevědí, pak řešením je lepší informovanost a jeho propagace, a ne ho zrušit.

Pevnost s dvojím opevněním

Určitá robustnost, složitost a možná i neefektivnost dvoukolového systému je ve skutečnosti jeho velkou výhodou. I jeho zásluhou v kombinaci s šestiletým mandátem senátorů a tím, že každé dva roky se obměňuje jen jejich třetina, se z horní komory stává pevnost, kterou není tak snadné dobýt a která právě proto může být zárukou stability našeho ústavního systému.

Pokud chce někdo změnit politický systém u nás, musí v první řadě obsadit Senát, případně pro své návrhy získat většinu senátorů. Stejně tak ho musí dobýt ten, kdo by ho chtěl náhodou rušit. Dvoukolový systém je jako dvojité opevnění: kdo chce do horní komory proniknout, musí zdolat dvojí hradby. Zbourat jedny, a to třeba i s tím, že ty druhé se posílí, je krátkozraké. Může se ukázat, že narychlo dodaná malta se drolí a pevnost je v ohrožení.

Politický systém v České republice se potřebuje vyhnout zbrklým změnám, mezi které zavedení alternativního hlasování do Senátu patří. To neznamená, že se nemá usilovat o jeho větší legitimitu, té lze ale dosáhnout i bez úpravy volebního systému. V první řadě se však o to musí zasloužit sami senátoři a senátorky.

Dělají dost proto, aby voliči k senátním volbám přišli? Snaží se zvyšovat povědomí o své práci a instituci, ve které působí? Jsou pro občany dostatečně viditelní? Jejich snaha v této oblasti legitimitu Senátu posílí spíš než vrtání se ve volebním systému.