Týden: Horoměřická bitva bez vítězů

Když padl developerský projekt H-System, někteří jeho klienti šli do rizika a rozhodli se torza domů dostavět. Za své rozhodnutí mají nyní zaplatit vystěhováním. Podle mnohých ale pochybil hlavně stát, který kauzu nebyl schopen za dvacet let dořešit. „Soudy nezafungovaly dobře, to je nepochybné,“ tvrdí profesor práva Aleš Gerloch.

Byl to tehdy krátce po revoluci velký sen o novém, moderním bydlení. Před pražským Kongresovým centrem, tehdy zvaným „pakul“, stály dvě makety vzorových domů – všechny ověšeny logy společnosti H-System a obsypány lidmi. „Bylo se tam tehdy celkem podívat sedmdesát tisíc lidí. Já s manželkou mezi nimi. Dostal jste do ruky dotazník se třemi kolonkami k zaškrtnutí – nemám zájem, mám zájem, mám závazný zájem. Zájem mělo 35 tisíc lidí, závazný, jako my, 7500 lidí. Tak velké to tehdy mělo být,“ vzpomíná Ivan Král, jeden z lídrů horoměřického bytového družstva Svatopluk, na velké entrée dnes již nechvalně proslulého majitele H-Systemu Petra Smetky.
Teď si Král vyčítá, že tam vůbec chodil. H-System v roce 1997 zkrachoval, nechal po sobě přes tisíc věřitelů a ani dnes není jeho případ uzavřen. Tím spíše pro členy družstva Svatopluk. Šedesát rodin, jež se v „devadesátkách“ na rozdíl od ostatních rozhodly H-Systemem započaté domy dostavět, totiž minulé úterý dostalo pořádnou sprchu. Nejvyšší soud jim přikázal osm bytových domů vystěhovat a předat konkursnímu správci – do měsíce. To vše po dvou vyhraných soudech a po dvaceti letech, co ve svých domech bydlí.

Ať mě radši vynesou!

„Je to naprostý šok. I když jsme během těch let zvyklí opravdu na ledacos, tohle opravdu nikdo nečekal. Vyhráli jsme prvoinstanční soud, odvolací soud, pak podal pan správce konkursní podstaty dovolání, které tam leželo tři roky. Tudíž každý tady předpokládal, že je to hotová věc. A pak přijde tohle,“ vykládá Král. Mluví rychle, až překotně. Špatná zpráva ho zastihla na dovolené v Itálii, ze které okamžitě nabral směr Horoměřice. Mezi své.
V inkriminovaných přízemních domech na ospalém okraji vesnice kousek za Prahou bydlí hlavně senioři, mnozí nad sedmdesát let. „Víte, já už mám trochu jiná měřítka. Podstupuju léčbu rakoviny, která je dost možná důsledkem toho, že vám dvacet let v hlavě hlodá nejistota,“ povídá na zahrádce svého domku Marie Stadlerová. „My jsme na to tehdy kývli. Bydleli jsme na Karlově náměstí a chtěli jsme do klidu. Nebyl to náš vysněný dům, ale v rámci možností, které jsme tehdy měli, ten nejlepší možný,“ povídá pětasedmdesátiletá dáma. „Když jsme se poté dozvěděli, že se to nedostaví, byl to strašný šok, ale nakonec jsme se s ostatními rozhodli, že to vezmeme do vlastních rukou. Byly tady jen obvodové zdi, žádná okna, stropy ani střechy. Ta torza domů jsme zachránili a dostavěli,“ pokračuje.
Dům je stál už tři miliony. Jeden vyskládali Smetkovi, další dva dali do dostavby. „S manželem jsme pracovali do sedmdesáti, abychom měli naspořeno i na třetí odkup – tedy na zaplacení toho, co tady postavil H-System a na co mají jistě právo i ostatní věřitelé. Místo toho přišla tahle rána do vazu,“ povídá Stadlerová. Stěhování si nedokáže a ani nechce představovat: „Víte co, to mě radši vynesou!“ Členové bytového družstva Svatopluk jsou sice staří, nemocní a unavení, ale po řadě právních tahanic také zvyklí bojovat. Své domy neopustí. Bez boje ne.
Hned vedle se naklání přes plot Věra Junková: „Když se objevila ta zpráva o verdiktu soudu, měla jsem strach hlavně o manžela. Jednou už ho vzala mrtvice, tak jsem si říkala, že to už neunese. „Víte, už jsme z toho tady strašně unavení, mnoho z nás onemocnělo, část lidí zemřela. Jsme už strašně dlouho vystaveni takovému nátlaku,“ povzdechne si. V očích místních opravdu čtete směs vyčerpání, bezmoci a vzteku. Víra ve státní orgány, a zejména v soudnictví je tu na bodu mrazu.

Pohled z druhé strany

Když Horoměřické posloucháte, je opravdu těžké nebrat věc jednostranně. Naprosto je chápete, věříte jim každé slovo a žijete to s nimi. Jenže je tu ještě jeden pohled. A to lidí, kteří byli před „pakulem“ také, také zaškrtli kolonku „mám závazný zájem“, vyskládali Smetkovi milion, ale žádný dům nemají. Těchto nebydlících věřitelů je přitom výrazně více. Jejich zájmem je, aby byl majetek po H-Systemu co největší. Ti šťastnější z nich zatím dostali jen něco přes sto tisíc korun, tedy zhruba desetinu svého původního vkladu do vysněného bydlení za Prahou.
„Moji klienti nedostali ani byt nebo dům, tedy možnost bydlet, pouze do toho vložili celoživotní úspory,“ zmiňuje advokátka Hana Marvanová, politička a nynější kandidátka TOP 09 do vedení hlavního města. Její klienti proto nejnovější rozhodnutí soudu de facto vítají. A současného správce konkursní podstaty Josefa Monsporta nevnímají jako zloducha, ale naopak jako člověka, který by jim mohl pomoci vrátit alespoň část jejich peněz.

Kolik stojí domy

To Horoměřičtí cítí obrovskou křivdu. Mají za to, že nikdy nic špatného neudělali. Když jim zbytek věřitelů vyčítá, že si domy de facto ukradli pro sebe, namítají, že to rozhodně nedělali nějak pokoutně, bez vědomí úřadů. „Měli jsme souhlas tehdejšího správce konkursní podstaty. Až mnohem později soud rozhodl, že se výstavba pozastavuje. Kdyby se ozval v době, kdy jsme do toho šli, a dostavbu domů nám zakázal, samozřejmě nic takového neuděláme,“ tvrdí Král.
Spor se vede o to, jaká je vlastně hodnota zbylého majetku. Horoměřičtí stále opakují, že ostatní klienty obrat nechtěli a několikrát nabízeli odkup části svých domů, které prokazatelně postavil ještě H-System. Aktuálně nabízejí 40 milionů korun, což na rodinu vyjde zhruba na 600 tisíc. „Dokonce chceme zaplatit čtyřnásobně víc, než byla původní hodnota staveniště, protože chápeme, že se během let navýšila. Dali jsme zhruba osm nabídek konkursnímu správci. Poslední jsme dávali před čtyřmi měsíci, a nebylo nám vůbec odpovězeno,“ říká Král.
Monsport chce totiž podstatně více. V ruce má posudek, který cenu celého bytového komplexu odhaduje na 230 milionů korun, a lidé by tak měli doplatit 140 milionů, což by na rodinu dělalo 2,5 milionu. To je pro Horoměřické nesmyslně moc. Namítají, že kdyby nebylo jich, žádné domy by dnes nestály. „Podívejte se, tady nebylo skoro nic,“ otáčí se Král k jednomu z domů. „Kdyby ty rozestavěné domy nechali ležet ladem, do dvou let by to tady mohli zplanýrovat buldozerem. My jsme té konkursní podstatě naopak pomohli, že je tu alespoň něco,“ tvrdí.

Smetka nebyl nejhorší

Skupina nebydlících věřitelů H-Systemu zastupovaná právničkou Hanou Marvanovou má naopak za to, že je všechny aktivity družstva Svatopluk poškozují. Oba tábory pohrobků H-Systemu mají zkrátka úplně jiný pohled na to, jak peníze z firmy dostat. Marvanová pokládá za naprostý policejní šlendrián, že vyšetřovatelé nedokázali najít Smetkovy miliardy. Král a ostatní jsou přesvědčeni, že miliardy vlastně nikdy neměl a jeho bohatství spočívalo hlavně v obrovské spoustě pozemků za Prahou. „Měl pět lokalit, přibližně dva miliony metrů čtverečních, pro asi osm tisíc lidí. To byla taková spousta, že ta firma vůbec neměla skončit v konkursu, dostavba se z toho dala úplně v pohodě zaplatit. Chtěli jsme do toho tehdy jít. Komerční banka coby největší věřitel byla pro, a naopak nepodpořila vyhlášení konkursu. Mohli jsme to tehdy zachránit pro všechny, teď nemáme nic,“ tvrdí Král.
Právě po vyhlášení konkursu se podle Horoměřických ztratilo nejvíce peněz, tehdy se Smetkovy pozemky údajně prodávaly hrubě pod cenou. Všichni tu svorně uvádějí příklad z nedaleké Lichocevsi, kde prý správce, tehdy už právě Monsport, prodal téměř milion metrů čtverečních za 16 milionů korun. „Kupec dva roky poté, aniž by tam hrábl, prodal třetinu za 430 milionů. To je nejmarkantnější příklad, tenkrát všichni věřitelé přišli o spoustu peněz,“ tvrdí dlouholetý předseda družstva.
Věc dokonce šetřila policie, ale vše odložila. Místní to považují za další z řady frašek, které kauzu lemují. Od případu byl podle nich opakovaně odvolán aktivní vyšetřovatel a nahrazen jiným, až byl případ takzvaně uložen k ledu. I proto se v Horoměřicích setkáte s naprosto bizarním pohledem na věc, kdy místní vlastně berou na milost původce celého problému Petra Smetku, jenž si za podvod odseděl dvanáct let za mřížemi. V jejich očích jsou vinni hlavně ti, kteří přišli po něm, tedy konkursní správci a soudci. „My se na něho fakt ani nezlobíme. V podstatě nemáme pocit, že on něco vytuneloval. Pro nás to vytunelovali správci konkursní podstaty,“ prohlašuje Marie Stadlerová.

Právo bez lidskosti

Dalším důkazem státní zvůle je podle členů družstva Svatopluk i aktuální rozsudek Nejvyššího soudu, který nařídil vyklidit domy do jednoho měsíce. Soudce Zdeněk Krčmář ho označil za hledání nejlepší z nejhorších variant. „Jakmile bylo řečeno, že to je vlastnictví úpadce – jak pozemky, tak těch osm bytových domů -, bylo jasné, že je správce konkursní podstaty může kdykoli vyklidit. V žalobě o vyklizení se hraje pouze o to, zda se mají vyklidit v situaci, kdy je kupuje někdo třetí, nebo jestli se mají nejprve vyklidit a potom prodat. Samozřejmě rozdíl v ceně může být značný. Když prodáváte dům, kde někdo bydlí neoprávněně, jdete s cenou níže,“ uvedl soudce.
Jinak řečeno, rozhodl tak, aby co nejvíce bývalých klientů H-Systemu dostalo co nejvíce peněz. Horoměřičtí právní základ jeho verdiktu chápou, ale postrádají lidský rozměr. „Vůbec nevzal v potaz vyšší mravní princip, že ti lidé to zaplatili už dvakrát a dvacet let tu zvelebují kousek světa. Vím, že jim to je jedno, ale copak se se takhle chovají slušní lidé?“ zlobí se u svého zahradního stolku Věra Junková.

Šibeniční lhůta na vystěhování

Podle názoru Elišky Wagnerové, bývalé místopředsedkyně Ústavního soudu, jsou v podstatě poškozeny obě strany. Může za to stát i soudy. „Stát si nechal peníze po H-Systemu proplout mezi prsty a soudy to nesmyslně dlouho šetřily. Navíc mě úplně dopálilo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu. Dávají lidem za vinu, že si dostavbu domů nenechali posvětit soudem. Ale vždyť to tehdy vůbec nebyla povinnost. Ta vstoupila v platnost až v roce 2006,“ rozčiluje se Wagnerová. „Je nemravné, aby klienti platili za chyby státu. To mně vadí, tím spíš, že to Nejvyšší soud moc dobře ví,“ dodává.
Dalším zjevným problémem celého případu jsou průtahy, které opět podle oslovených expertů značně oslabí důvěru lidí v soudní systém. „Soudy nezafungovaly dobře, to je nepochybné. Mělo to být řešeno daleko dřív, šetření trvá neskutečně pomalu, a to ve všech liniích. Ten případ ukazuje na všechny problémy české justice,“ tvrdí Aleš Gerloch, profesor ústavního práva na pražské Právnické fakultě UK (více viz rozhovory na str. 28 a 29).
Za nejdrsnější část rozsudku považují Wagnerová i Gerloch měsíční lhůtu na vystěhování z horoměřických domů: „Je to cynismus na entou. Vždyť je to pro ty lidi existenční krize,“ říká Wagnerová rozhořčeně. „To je opravdu zbytečné, když se celá kauza táhne dvacet let,“ doplňuje Gerloch.

Politici: jak se zviditelnit

Poslední šancí pro Horoměřické je tak nyní Ústavní soud, k němuž se v nejbližších dnech chystají podat stížnost. Očekávají od něj v první řadě odložení vykonatelnosti rozsudku Nejvyššího soudu. Wagnerová ale doufá, že tím intervence jejích bývalých kolegů neskončí. „Myslím si nebo doufám, že budou hledat řešení, které by odpovídalo nějaké představě mravnosti a které by nebylo takhle striktní,“ přeje si.
A co na to všechno politici? Pro ně se nelehký boj Horoměřických za vlastní bydlení stal skvělým předvolebním tématem. Jednohlasně se postavili za lidi v nouzi a začali se předhánět v nabídce pomoci. Premiér Andrej Babiš se chce stát v celé věci jakýmsi mediátorem a být u setkání klientů s Josefem Monsportem, správcem konkursní podstaty. Ministr vnitra Jan Hamáček nabídl sedmnáct ministerských bytů pro případ, že by jednání nedopadla. A prezident vyrazí přímo za šéfy obou klíčových soudů – tedy Nejvyššího a Ústavního. Toho se Wagnerová trochu bojí, protože takové setkání může být podle ní dost kontraproduktivní. „Není to chytré. Ústavní soudci budou muset být hodně citliví na to, jak rozhodnou, aby to nevypadalo, že jen vyhověli svému předsedovi, který dostal masáž u prezidenta,“ myslí si.
„Všímáme si toho a jen koukáme. Nevím, jak moc je to dáno tím, že je před volbami, ale je to docela obrat. Ještě před deseti lety jsme nikoho nezajímali. Tak snad to dopadne. Vlastně musí,“ věří Horoměřičtí.