Týden: Neexistují burani, vidláci ani pražská kavárna

Už pět měsíců mluví o tom, že bude možná kandidovat na prezidenta. Možná. Většina lidí s tím ale počítá najisto. Sám někdejší spolumajitel Fortuny MICHAL HORÁČEK říká, že by na svou kandidaturu vypsal velice nízký kurs, zhruba 1,1 : 1. Vypráví také, jak by vypadala jeho kampaň, kolik by za ni zaplatil a proč by do ní nepřizval Lucii Bílou a další přátele ze showbyznysu.

– Připadáte si občas jako psychopat?

To byste mi museli definovat, co je to být psychopat. Jestli to je tak daleko od normy, že to je patologické. To, myslím, nejsem.

– V jednom rozhovoru jste přitom řekl: „Chtít být prezidentem znamená být psychopat.“

Takhle to vykřiknout, to může opravdu jen psychopat. Já bych chtěl rozhodnutí opřít o nějaký silnější základ. Na Facebooku mám nějaké desetitisíce sledujících, kteří to sledují. Vím ale, že to je spíše takový fanklub, že ho nesmím přecenit. Navíc to není setkání tváří v tvář, kdy se člověk může dívat druhým do očí a vyzývat je, aby ho kritizovali. A přesně to chci od lidí ze všech končin naší země. Od horníků, lékařů či vysokoškolských studentů stejně jako třeba od pracujících v masokombinátě. Od lidí, kteří se považují za příznivce Karla Schwarzenberga nebo se počítají do legendární pražské kavárny, mi bylo řečeno, že až někdo jako já vyjede do Frýdku, plivnou mu tam do obličeje.

– Už vám do něj někdo plivl?

Do míst, která mají pověst bašt současného pana prezidenta, jezdím nejraději. Nikdo mi tam do obličeje neplivl, ani metaforicky. Potkal jsem se s lidmi, kteří říkali: „Ano, já jsem volil Zemana, ale nedivte se. Copak jsem mohl volit Schwarzenberga?“ A vysvětlují mi, proč ho nemohli volit. Příště ale bude nová volba a oni posoudí, zda chtějí opět volit pana inženýra Zemana, anebo někoho jiného.

– V čem jste jiný než Schwarzenberg, že by na vás – na rozdíl od něho – měli slyšet?

Nevím, jestli vůbec podnikl takto náročnou a obsáhlou cestu po menších i větších místech v zemi jako já. A bez hogo fogo průvodu a s jedním fotografem. A jestli vůbec nabídl bezprostřední setkání, anebo jestli lidem jen přinášel „poselství velké pravdy“, abych tak řekl. Lidé jsou na to nesmírně citliví. Mají vlastní hlavy.

– Co vám tedy říkají?

Těžko zobecňovat. Pokud mají obavu často vyjádřenou slovy: „My vás známe už třicet let, posloucháme vás, maminka se při vaší skladbě zamilovala, já jsem při ní vznikla… No, ale vy jste jen citlivý umělec. Abyste byl prezident? Vždyť je tady migrační vlna, co vy a islamisti?“ Trochu se obávají, zda ten, kdo jim rozumí citově, bude schopen energicky hájit jejich zájmy.

– Co jim odpovídáte? Že islamistům pustíte Michala Davida a oni raději utečou?

Aby napřed řekli, co si představují pod pojmem „energicky hájit“.

– Co si pod tím představujete vy?

Váže se to samozřejmě k možnostem, jaké prezident má. Ústavně má přesně vyjmenované pravomoci. Pak je tam ještě něco, co v ústavě přímo napsáno není, ale myslím, že to všichni cítíme. Tu zvláštní, jakoby magickou moc, kterou je nadán ten, kdo je pokračovatelem knížat ustavených na přemyslovském stolci. Lidi by to takhle neřekli – oni třeba nevědí, kdy vládl Přemysl Otakar a jaké svedl bitvy –, nicméně je to velká tradice. Vzpomeňme si, že o K. H. Frankovi či Reinhardu Heydrichovi se říká, že si vložili na hlavu svatováclavskou korunu. Protože nerespektovali naše kouzlo, mizerně dopadli. Proto Gabčík s Kubišem sejmuli Heydricha a my pak pověsili Franka. Tomu přece věříme. A nějak se „moc koruny“ přenáší i na českého prezidenta, který není král ani kníže, ani nemá jejich pravomoci. Ale my doufáme, že řekne mocné slovo a inspiruje nás k tomu, abychom čelili nebezpečím, která naši pospolitost čekají.

– Vy se vůbec rád vyjadřujete vzletnými frázemi a velkými slovy, že? Když zemřel váš dlouholetý přítel, spoluautor písniček Petr Hapka, nazval ho kritik Jan Rejžek slovy „starej kýčař“. Necítíte v těch svých velkých slovech také trochu kýče?

Co je kýčovitého na tom, že si dá Heydrich na hlavu svatováclavskou korunu a my víme, že něco znesvětil?

– Spíše jsme měli na mysli to pokračování tradic knížat, králů…

Ale to není kýč, to je pravda. Je to jiný úhel pohledu, který já považuji za důležité zmínit, i když jiní lidé to asi nedělají. Jestli tomu někdo řekne kýč, tak to z mého pohledu není oprávněná námitka. Protože kýč by byl něco povrchního, co nemá souvztažnost se skutečností. Tohle, myslím, má. A hlubokou!

– V úvodu svých vystoupení rovnou říkáte: „Jsem vaše naděje a lepší budoucnost.“ Věříte tomu?

No… Já tímhle žertovným způsobem uvádím koncerty. Když se to takhle napíše, vypadá to trošku pitomě. Ale na jeviště přicházím a říkám: „Ano, jsem to já, Michal Horáček, vaše naděje na lepší budoucnost.“ Ovšem hned dodávám: Míním tím budoucnost v nadcházející hodině a půl, kdy si poslechneme písničky, které jsem psal posledních třicet let. Diváci to jako žert chápou.

– Takže ta věta nebude na billboardech?

Na billboardech nebude nic, nebudu mít billboardy. Kdybych do toho šel…

– Přiznáváme, že už nás trochu vytáčí a unavuje, jak říkáte stále to věčné „možná, aby, kdyby…“. Přitom jste o kandidatuře na prezidenta poprvé mluvil na konci dubna, už je to pět měsíců. Vždyť přece už musíte vědět, zda do toho opravdu půjdete, ne?

To je oprávněná námitka. Ale opakuji, že bych chtěl, aby se to rozhodnutí opřelo o pořádný fundament. Abych se setkal s co nejvíce lidmi a mluvil s nimi. Své vnímání jsem totiž proměnil i pod vlivem kontaktu s lidmi. Předtím jsem myslel, že by asi bylo dobré naplnit ústavu ve smyslu, že prezident zastupuje stát navenek. A zároveň se nepře s vládou, což vede třeba k tomu, že máme dvojí zahraniční politiku. To je pro Českou republiku neblahé. Teď nicméně vím, že lidé hodně zdůrazňují leadership, takové to zdravé vůdcovství. Toto přání je mnohem výraznější, než jsem se dosud domníval. Že jsem si to uvědomil, mi pomohlo k různým věcem. Třeba k tvorbě programu, který má 50 stran a věnuje se devíti vytčeným tématům. Na rozdíl od minulé prezidentské volby, která vůbec nebyla o tématech a připomínala pokleslejší verzi SuperStar, bych to chtěl obrátit k těm fundamentům.

– Určil jste si nějaký termín, do kterého se rozhodnete?

Ano. Teď před sebou máme 7. a 8. října senátní a krajské volby. Vstupovat v tuto chvíli do mediálního prostoru s kandidaturou na prezidenta by nebylo fér vůči stranám ani vůči našim skutečným zájmům. Tedy abychom měli dostatek prostoru seznámit se s kandidáty do Senátu a do krajských zastupitelstev. Pak bychom jim měli dát nějaký čas na sestavení krajských a senátních koalic. No, a pak asi nastane ta chvíle.

– Většina lidí už beztak bere vaši kandidaturu jako hotovou věc, ne?

Já jim to nemůžu brát, nedal jsem žádný náznak v opačném smyslu. Ale znovu opakuji, že musím zjistit ze styku lidmi i z přípravy svého programu, jestli to má smysl. Proboha, já nechci hazardovat, nejsem gambler. Když zajmete tisíc lidí a podrobíte je psychologickým testům, zda mají gamblerské sklony, tak já budu poslední ze všech.

– Byl jste také spolumajitelem a léta šéfem sázkové kanceláře Fortuna. Jaký byste vypsal kurs na to, že budete kandidovat?

Že budu kandidovat, je velice pravděpodobné, takže by ten kurs byl nízký. Řekněme třeba 1,1 : 1, možná ještě méně.

– Jen jestli jste trochu nepřepálil start. Stejně, jako se to stalo v minulé volbě třeba Janu Fischerovi, jenž si to už dnes uvědomuje.

Pan Fischer si zřejmě nějak musí vysvětlit, proč získal přezdívku Želé a proč nezaujal občany. Jindy říká, že neměl podporu žádné politické strany.

– To jste na tom skoro stejně, ne?

Přesně tak. Ale já nejsem pan Fischer, že jo. Můžu získat různé přezdívky, ale Želé to nebude.

– Fischer tu přezdívku získal až téměř na konci. Dlouhé měsíce byl hlavním favoritem přímé volby. Miloš Zeman dokonce říká, že Fischerova postupu do druhého kola se obával nejvíce, protože měl největší šanci ho v něm porazit.

Jasně, souhlasím.

– Fischer, když to bylo nejdůležitější, úplně odpadl, stejně tak zájem o něho. To může být i váš případ…

Ale já to tak neplánoval. A když, tak ne v dubnu. Jenže časopis Respekt uveřejnil obálku, na níž bylo napsáno, že Horáček je favoritem pražské kavárny. Já se musel ohradit, protože neuznávám tuto kategorii uměle vytvořenou pro lidi, kteří nesouhlasí s panem Zemanem. Ohradil jsem se tedy, tisíce lidí mi napsaly na sociální síti. Všiml si toho pan Veselovský, pozval mě do DVTV. Když se mě přímo zeptal na prezidentskou kandidaturu, nechtěl jsem lhát a řekl jsem: „No, možné to je.“ Tím se to samo spustilo o pět měsíců dříve, než by bylo moudré.

– Co vás k tomu vlastně pudí? Několikrát jste třeba odmítal kandidaturu do Senátu a vykládal o jiných úkolech. Teď už je máte splněné?

Ano, myslím, že mám. A co mě pudí? Zaprvé je to nespokojenost s tím, jak je úřad prezidenta v posledních letech – a nemys lím tím jen pana Zemana – naplňován. Myslím, že ústava má jiného ducha a prezident může být mnohem inspirativnějším, efektivnějším a po všech stránkách lepším činitelem, než je dosud.

– Když jste mluvil o padesátistránkovém programu, okamžitě nás napadlo, zda tam je rozepsáno padesát způsobů, jak správně klást věnce?

Ne, to je sice důležitou součástí výkonu prezidentského úřadu, protože tím jménem všech Čechů vzdáváte někomu hold či respekt. Ale v tom programu jsem shromáždil odpovědi na nejčastější politické i osobní otázky občanů. A také tam vytyčuji devatero svých priorit.

– Na kladení věnců jsme se ptali, protože prezident má v našem systému velmi malé pravomoci. To, že se Miloš Zeman často pohybuje na hraně ústavních možností anebo třeba i za ní, mu přece jeho kritici hojně vyčítají. Vy byste tedy jen „kladl“, anebo dělal to, co Zeman, jen asi v opačném gardu?

Vaší otázce se velmi poctivě věnuji ve svém programovém dokumentu. Rád bych z něj citoval, ale pro náš rozhovor je toho prostě příliš mnoho. Takže se pokusím vybrat to nejpodstatnější: Pravomoci prezidenta podle mého soudu nejsou zanedbatelné. On totiž ovlivňuje třeba celé bankovnictví tím, že jmenuje lidi, kteří v České národní bance řídí monetární politiku. Jmenuje také ústavní soudce a některé další činitele. Další důležitou věcí je, že prezident zastupuje stát navenek. V takové Ruské federaci je náš prezident hlasem České republiky, lidé tam tak prezidentskou funkci vnímají. Takže je důležité mít prezidenta, který například nezpochybňuje mezinárodní úmluvy. Jsme součástí nějakých společenství, například Severoatlantického paktu a Evropské unie. A tato společenství jsou tak silná, jak jsou silné její slabé články.

– Kdyby existoval nějaký manifest pražské kavárny, vaše předchozí slova by se do něj mohla vytesat, ne? Proč se vlastně příslušnosti k ní tolik bráníte?

No, tak zaprvé kvůli tomu, že neexistuje. Já nevím, co to je, tak ať mě tam nikdo nestrká.

– Každý si asi umí představit, co se pražskou kavárnou myslí, ne?

Každý si to ale představuje jinak. Já se obrátil k nejvyšším zdrojům, tedy k definici prezidentova mluvčího pana Ovčáčka, s níž se lze seznámit na Wikipedii. Jsou to zřejmě darebáci, kteří byli v politice, moc by v ní chtěli být dále, ale už nejsou. A navzdory své početní nepatrnosti a nepatrným intelektuálním schopnostem chtějí uplatňovat větší vliv, než jim přísluší. S tím přece nemohu souhlasit.

– Pražskou kavárnu lze asi definovat jako liberální, silně proevropskou tolerantní skupinu lidí, například, ne?

To je něco jiného než pražská kavárna. To, co říkáte, jsou možná hodnoty mnohých, ale ty nesouvisejí s výhradně velkoměstským prostředím. Třeba u nás v Roudnici se to vyskytuje také…
… ještě bychom mohli do té definice přidat, že jsou to spíše přívrženci takzvané vítací politiky. To vůbec, v žádném případě. Můj tchán, profesor a dlouholetý ředitel Ústavu částicové a jaderné fyziky, je ten poslední vítač, jakého byste našel. Totéž třeba Cyril Höschl a spousta intelektuálů, které řadíte do té pražské kavárny, jsou velkými kritiky takzvaného vítačství. Tak to vůbec nefunguje, to je do té definice jen šikovně vložené.

– Proto jste se distancoval od Kroměřížské výzvy?

Nekritizuji to, za co se staví, tedy určité hodnoty a princip. Moje výtka vůči Kroměřížské výzvě je, že prezidentskou volbu nepojímá jako já, tedy radikálně přímou. Očekávám kandidáta, který přijde a řekne – Dobrý den, toto je můj život, toto je mé dílo, toto můj program a toto mé naděje a představy o tom, jak má být naplňován úřad prezidenta republiky. Proč tam mají být nějací chytráci, kteří tomu zřejmě hloupému lidu, vidlákům a buranům, někoho předvyberou? To přesně nechci. Vidláci a burani pro mě neexistují o nic víc než pražská kavárna. Proč tady má být nějaká entita, která si nárokuje schopnost vybrat „dobrého kandidáta“ lépe? To je domýšlivé. A druhá věc: je to politicky nesmírně hloupé. Každý, koho vyberou, tomu, koho chtějí porazit jen pomůže. Sílu jeho odpůrců jen rozmělní. Dodávám jen, že na mém respektu vůči Michalu Kocábovi i dalším lidem to nic nemění. Eliška Wagnerová (bývalá ústavní soudkyně a nynější senátorka, pozn. red.) je báječná paní a má krásný životní příběh, ale v případě té výzvy se po mém soudu mýlí.

– Zrovna ona řekla, že tento váš názor je spíše politický kalkul. A také se domnívá, že dáte do kampaně balík peněz. Dáte?

Kalkul je to od nich, ale tím už se, prosím, nezabývejme. Co se týče financování, musím vám vysvětlit, v čem tkví radikalita mé představy o přímé volbě. Zaprvé: nechci být ani otevřeným, ani skrytým nominantem žádné politické strany, finanční skupiny ani žádné výzvy. Vůbec nikoho. Každý přece očekává, když jiného podpoří, že to bude dotyčný nějak splácet. A k tomu se nezavážu.

– Ale bez peněz to asi nepůjde, ne?

Finančně nemůžu já, soukromník, bojovat s nesmírnými zdroji nějakého Lukoilu a nikoho takového. Ani s impériem pana Babiše, který si koupí třeba milion billboardů. Už proto billboardy nechci. Je-li tomu tak, pak nemá cenu mít ani mediální agenturu. Ani tiskového mluvčího. Proto bych žádného neměl. Neměl bych logo ani slogan. Já totiž nejsem žádný nový pišingr, prostě marketingový produkt. Já jsem Horáček a vy jste vy. Pojďme si promluvit, a když se vám nebude líbit, co říkám, tak mě nevolte. Z toho, co říkám tedy vyplývá, že do toho žádné prachy dát nechci.

– To je trochu naivní, ne?

Jsem takhle naivní a byl jsem u všech svých nelkých projektů. V ničem jiném ďábelské tajemství jejich relativních úspěchů netkví. Vlastně si přeju, aby ta kampaň – bude-li – vstoupila do historie politologie. Ano, připouštím, možná jako příklad, že takhle to dělat nejde, protože je to dětinské. Ale má-li se to prohrát, tak radši krásně, než aby se to ošklivě vyhrálo.

– Takže do kampaně nedáte vůbec nic?

Zákon říká, že v prvním kole smíte do kampaně dát čtyřicet milionů a ve druhém ještě deset. Mám padesát milionů a víc než to: jsem ochoten je na to vynaložit. Jsem na to připraven, jen říkám, že to nechci. Raději bych do toho vtáhl občany tím, že bych jim řekl: Píšete mi na Facebook, jaký jsem pašák a že mi přispějete? To nemusíte. Nechci vaše lichotky ani vaše peníze. Chtěl bych něco jiného: pojďte na tu těžkou cestu spolu se mnou. Pomozte sesbírat padesát tisíc ověřených podpisů a ve svém městečku svolejte lidi, ke kterým bych mohl promluvit. Tím mně, a věříte-li ve stejné hodnoty jako já, i sobě, pomůžete nejlíp.

– Tak budete mít kampaň za nic, nebo za těch padesát milionů?

Bude to za tolik, kolik bude nezbytně nutné vynaložit.

– Co si vůbec myslíte o českém národě?

Jakkoli je národ spíš abstraktní idea, tak ten český je pro mě jednoduše tím, co mám rád. A když máme někoho rádi – třeba své dítě –, tak nějak možná víme, že Maruška odvedle je lepší v matice a ve hře na zobcovou flétnu, ale je nám to jedno. Své dítě máme rádi jen tak, a ne proto, že je lepší než jiné. A to je ten rozdíl mezi vlastenectvím a nacionalismem. Nacionalismus začíná tam, kde řekneme: svůj národ mám rád proto, že ti ostatní jsou horší. Vlastenec jsem odjakživa, nacionalista nebudu nikdy.

– Jsme národ, který miluje své celebrity. Řadě z nich jste psal texty, mnoho z nich je vašimi přáteli. Budete je chtít v kampani využít? Po našem rozhovoru tu máte sraz s Lucií Bílou, třeba by vám mohla dát v kampani také pac…

Vzít takovou hvězdu? To je marketing, nic takového neplánuji. Lucie navíc dala už dříve pac jinde někomu jinému (v červnu 1998 se na Staroměstském náměstí konal koncert „Lucie Bílé a jejích přátel“ na podporu tehdejšího šéfa ODS Václava Klause; skladba „Dej mi pac“ mítink uzavírala, pozn. red.). Ale ano, na setkání s lidmi sem tam někoho vezmu: Frantu Segrada. To, co dělá, není ani show, ani byznys. Není to hvězda. Zato parťák. Lidový vypravěč, někdejší výčepní a řezník, a hlavně skvělý zpěvák.

– Před časem jste byl porotcem SuperStar. Té soutěže se, stejně jako prezidentské volby, zúčastnila i řada bizarních figurek bez talentu. Vidíte v tom také podobnost?

Vidím. Ale kandidovat smí každý, kdo je způsobilý k právním úkonům a starší 40 let, tak proč bych měl jeho kompetence povýšeně hodnotit? Faktem ale je, že celkově se z té volby stala opičárna, na kterou bych nikdy nepřistoupil. Lidé si přece umí sami vybrat, koho volit, podle jeho osobnosti, názorů a postojů. I bez pořadů připomínajících televizní estrády a bez doporučení pana Svěráka. I když ho máme rádi.

– Když zůstaneme u příměru k SuperStar, jde přece hlavně o to, aby vás porota pustila alespoň do druhého kola, ne?

No, tak mě nepustí. Mám jen jediný zájem – přijít a říct, co nabízím. A vy si to přeberte svobodně. To je celé. Nebudu vás manipulovat ani Lucií Bílou, ani technikami prodeje sekaček nebo pišingrů. Nebudu manipulovat vůbec. Jsem tu jen já a vy.

Michal Horáček (64)

Český spisovatel, esejista, novinář, textař, básník, producent a antropolog. Proslavil se jako autor populárních písní. Své první texty napsal koncem sedmdesátých let, zásadní pro jeho kariéru bylo ale až setkání se skladatelem Petrem Hapkou v osmdesátých letech. Na počátku roku 1990 založil spolu se třemi kolegy sázkovou kancelář Fortuna. S mnoha sty pobočkami nejen v ČR, ale posléze i na Slovensku a v Polsku, a mnohomiliardovým ročním obratem se Fortuna stala prosperující společností. V roce 2004 ji předal novým vlastníkům. Na konci letošního dubna oznámil, že zvažuje kandidaturu na prezidenta republiky. „Ano, jsem to já, Michal Horáček, vaše naděje na lepší budoucnost.“

 

Zdroj: Týden, 19.9. 2016