Vaše věc: Zbyněk Fiala: Chce si Chovanec postavit milici?

Sněmovna schválila návrh ústavního zákona o zbraních a střelivu, oděného jeho iniciátorem, ministrem vnitra Milanem Chovancem do kabátu bezpečnosti republiky, a poslala jej do Senátu. Sněmovní třetí čtení, obvyklé vyzobávání hnid z projednávaných paragrafů, se tentokrát odehrávalo ve vzrušené atmosféře, jakou zachycuje Maroldovo panoráma na holešovickém výstavišti. Kam pohlédneš, tam Karlův most se statečnými Pražany krvácejícími za matičku při nájezdu cizáků.

Kdo se dokázal oprostit od vlasteneckého dusna, kterému chyběly jen oholené hlavy (k tomuto kroku se odhodlali jen nemnozí), ten viděl, že návrh je čirá pakárna. Je to předstírání zájmu o občany ve věci, která se dobře slibuje, protože je zadarmo. Je radost nabízet – slovy poslance Romana Váni (ČSSD) – tento „vysoce symbolický vzkaz pro naši veřejnost, že tento stát je na straně svých občanů“. Jde jim o život, ale Evropská komise by je chtěla „odzbrojit“…

http://www.psp.cz/eknih/2013ps/stenprot/059schuz/s059034.htm

A co udělá stát pro ty občany, kteří ozbrojeni nejsou? Proč stát raději neukáže, že je proti přeměně bídy ve zlatou žílu soukromých exekutorů? Nebo proti mzdové hladině, která je násobně nižší než u sousedů? Nebo proti tomu, že všechny banky jsou v zahraničních rukou a nikdo nemá zájem na rozvoji českých regionů? Na to síly nemá? Do toho se mu nechce? Nebo jsme už na tom tak špatně, že budoucnost si můžeme jen vystřílet?

Vynořují se i další otázky. Je tu inspirace ze Spojených států, kdy se obhájci ústavního práva na téměř neomezené ozbrojování, zděděného z pistolnických časů Divokého západu, stali jednou z nejvlivnějších politických sil v zemi? Tam je to však nejen právo, ale hlavně obrovský kšeft, před kterým se veřejná moc skloní. U nás jde jen o to, kdo to podchytí?

Může tu být také inspirace pochodujících různých „domobran“ od našich východních sousedů. Že by se někomu nějaká také hodila? Dupala by ještě radostněji, kdyby její kvéry střílely skoro samy. Kdysi si jedna partaj u nás chránila kůži milicí a vydrželo jí to pěkných pár desetiletí. Kdopak si to dneska brblá, že zákon a pořádek muší bejt, i kdyby byl třeba trochu jednostranný? Kdo nás mají rádi, ať nás volí, a kdo ne, ať to radši nedávají najevo…

Samozřejmě, že právní argumentace proti tomuto návrhu, ve kterém se vychází vstříc myslivcům, sportovním střelcům, krvežíznivým šílencům a ozbrojeným loupeživým bandám, bude užší než ta politická. Soustředí se na to, co může způsobit situace, kdy prst na spoušti automatické pušky s plným zásobníkem je pod dohledem leda tak Ústavního soudu. Ten pak bude muset každou letící kulku zasadit do kontextu bezpečnosti republiky. Práce může mít dost. V novinách se to hemží teroristy a v občanovi snadno vznikne pocit, že on sám ví nejlépe, kdy policie nebo vojáci nepostřehli, že ten chlap na dostřel byl republice nebezpečný.

Moje slova jsou možná přehnaná, ale stálá komise Senátu pro ústavu a parlamentní procedury varuje, že návrh novely ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky je nepotřebný a potenciálně škodlivý. K tomu dospěla na schůzi 11. července, aby svým usnesením stihla varovat své senátní kolegy, kam zákon dorazí na nejbližší schůzi. Jen Senát už teď může tenhle zákon zastavit, protože u ústavních zákonů Poslanecká sněmovna nemůže Senát přehlasovat.

Předsedkyně uvedené komise senátorka Eliška Wagnerová, bývalá soudkyně Ústavního soudu, o tom hovořila v Interview ČT, a tak známe její obavy. Co by se asi stalo, kdyby uvedený zákon platil v podmínkách násilných protestů, jaké nyní proběhly při schůzce skupiny G20 v Hamburku? Ozbrojily by se nejspíš obě strany. Byl by to masakr.

http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/2184073-wagnerova-ustavni-novela-o-zbranich-je-potencialne-nebezpecna-udelam-maximum-aby

Nabízím stručný výtah ze stanoviska této senátní komise a potom ještě jeho mírně doladěné plné znění. Provedl jsem tam pár zvýraznění textu ve prospěch větší srozumitelnosti.

Komise se nejprve pozastavuje nad tím, čím se tvůrci návrhu inspirovali. Pokud to jsou Spojené státy, bereme si něco ze zcela jiné historie. Jejich ústavní právo je „ukotvené v reáliích 18. století“. Dnešní demokratické právní státy nejsou vůči občanům cizím represívním aparátem, občané se vůči nim nevyzbrojují, uvádí komise. Já bych dodal: Pokud demokracie selže, musí se opravit, ale nemá cenu ji při první příležitosti rozstřílet.

V českém případě však jde spíše o vzkaz Evropské komisi, že nechceme přejmout novelizovanou směrnici o kontrole nabývání a držení zbraní, vydávané u nás za snahu o odzbrojení zdejšího obyvatelstva (v zájmu snazšího boje s terorismem). S představou, že jde o odzbrojování, však zmíněná ústavní komise nesouhlasí, protože omezení jsou uvalena jen na zbraně, jež se odlišují od běžných zbraní loveckých či krátkých zbraní sloužících k osobní ochraně. Běžné zbraně tedy zůstávají bez omezení.

Odpor členského státu EU proti evropské směrnici by měl smysl, kdyby ohrožovala existenci tohoto státu nebo nějakou jeho podstatnou náležitost, ale o to tady přece nejde. „Těžko asi přesvědčit Evropský soudní dvůr, že držení zbraní je součástí české národní identity, když se o něčem takovém začalo mluvit až právě kvůli odporu vůči „zbraňové“ směrnici,“ soudí komise.

A nyní k otázce zajišťování národní bezpečnosti. „Snad by tomu tak mohlo být v případě, že držitelé zbraní vytvářejí vyškolené milice, to ovšem není případ České republiky,“ připomíná komise. Tady musím doplnit, že myšleno je „miliční vojsko“ postavené na branné povinnosti občanů. Ale výraz „milice“ mne dráždí i svým specificky českým obsahem z totalitní minulosti, kdy se jednalo o politicky orientovanou ozbrojenou moc. A znovu se vracím k americké zkušenosti, kde držení zbraní přerostlo v mocné politické téma. U nás bychom dokázali takovou zkušenost obohatit i o další prvky.

Nakonec důsledky toho, že zbraně by bylo možné držet ve dvojím právním režimu. Jeden by byl podle stávajícího zákona a druhý podle toho ústavního. To je konflikt, který by musel Ústavní soud nějak řešit. Vedle toho se však rýsuje také konflikt evropského a českého práva. Ten evropský spor přitom můžeme snadno prohrát.

Občan v tom pochopitelně lítá. A když nějaký blázen nedostane zbrojní průkaz? Může udeřit na úřad, že jedná protiústavně.

Řekněme, že to v ústavě bude, a pak vzniká otázka, proč? Proč by se to tam dávalo, kdyby to bylo k ničemu? Občan to může vyhodnotit tak, že teď se od něho něco zásadního očekává. „A tím něčím může být pocit části držitelů zbraní, že od nich stát očekává zapojení do zajišťování bezpečnosti, ovšem za okolností, jež si sami zhodnotí,“ shrnuje ústavní komise Senátu. Tohle opravdu chceme?

Snad si závěry této komise někdo přečte. Mohu pro to udělat jen to, že je níže nabízím i voličům. Jak už jsem uvedl, občas jsem pár slov zvýraznil, abych usnadnil orientaci.

Usnesení stálé komise Senátu pro ústavu ČR a parlamentní procedury ze dne 11. července 2017 považuje návrh novely ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky za nepotřebný a potenciálně škodlivý, a to z těchto důvodů:

a. Ústavní úprava práva držet zbraně je komparativně zcela unikátní. Najdeme ji v USA, Guatemale, Mexiku, Haiti a v závislosti na interpretaci zřejmě i v Íránu. V Ústavě USA, jež je pro další americké státy v tomto ohledu vzorem, má taková úprava specifické historické důvody, ukotvené v reáliích 18. století, jež jsou jen stěží přenositelné. V minulosti se podobná práva objevovala i v ústavách dalších latinskoamerických zemí, postupem času však byla rušena, resp. dekonstitucionalizována. Souvisí to mj. s nárokem moderního státu být držitelem monopolu na legitimní užití násilí za účelem udržení vnitřního pořádku a vnější bezpečnosti. Je to tím samozřejmější, mluvíme-li o demokratických právních státech, jež nejsou vůči občanům cizím represivním aparátem, zahrnují propracované systémy omezení moci i pestrou paletu právních prostředků ochrany individuálních práv. Občané se tak vůči svým státům nevyzbrojují.

b. Navrhovaná ústavní úprava zjevně nekopíruje žádný ústavní trend, nemá ani přinést změnu právního prostředí, protože je prezentována jako svého druhu symbol či vzkaz. Motivace navrhovatelů, zračící se částečně v důvodové zprávě, zejména však v jejich veřejných vystoupeních, spočívá patrně ve snaze vyhnout se úplné transposici revidované směrnice Rady 91/477/EHS o kontrole nabývání a držení zbraní, ježbývá představována jako snaha o odzbrojení zdejšího obyvatelstva za účelem usnadnění boje s terorismem. Zatímco je pravda, že teroristické činy se nepáchají pomocí legálně držených zbraní, výsledně schválenou podobu revidující směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/853 nelze za snahu o plošné odzbrojení obyvatelstva považovat. Restrikce jsou uvaleny na zbraně, jež se odlišují od běžných zbraní loveckých či krátkých zbraní sloužících k osobní ochraně. Vzhledem ke stanoveným datům účinnosti různých do budoucna zaměřených opatření a k možnostem členských států využít různých výjimek je otázkou, koho vlastně a v jaké míře přísnější úprava držení zbraní a střeliva postihne.

c. Je asi možné pochopit, že ne každému se musí evropská úprava zamlouvat. Má-li však být zachována efektivita působení evropského práva, není dost dobře možné, aby se členské státy jednostranně vyjímaly z dosahu různých pravidel jejich ignorováním či snahou je obejít. Samozřejmě s výjimkou jasného střetu při ochraně fundamentálních částí vlastního ústavního řádu, což by v případě České republiky znamenalo dotčení podstatných náležitostí demokratického právního státu ve smyslu čl. 9 odst. 2 Ústavy, či ataku na samu existenci nebo povahu státu, případně státního lidu. O takový zásah však v případě evropské „zbraňové“ směrnice nejde.

d. Navrhovaná ústavní úprava má podle vyjádření navrhovatelů zlepšit argumentační pozici České republiky v řízení o neplatnosti „zbraňové“ směrnice před Evropským soudním dvorem. Vzhledem k nároku evropského práva na přednost před právními řády členských států jako celky by mohla ústavní úprava sloužit jako argument pro prolomení přednosti v zásadě jen za podmínek stanovených čl. 4 odst. 2 Smlouvy o Evropské unii. Podle tohoto ustanovení Evropská unie ctí národní identitu členských států a respektuje jejich základní funkce, které souvisejí mj. s udržením veřejného pořádku a ochranou národní bezpečnosti. Rovněž se zde jasně stanoví, že národní bezpečnost zůstává výhradní odpovědností každého členského státu. Těžko asi přesvědčit Evropský soudní dvůr, že držení zbraní je součástí české národní identity, když se o něčem takovém začalo mluvit až právě kvůli odporu vůči „zbraňové“ směrnici. Ta sama ostatně připouští zhodnocení národní identity, pokud jde o tradici držení zbraní bývalými vojáky v zemích s brannou povinností, pokud se ovšem tato praxe uplatňovala v posledních 50 letech. O vztahu mezi národní identitou a držením zbraní by zřejmě bylo možné mluvit v USA nebo v Izraeli, v zemích Evropské unie to však není příliš pravděpodobné, čemuž ostatně odpovídají postoje ostatních států vůči předmětné směrnici.

e. Kromě argumentu národní identitou nabízí čl. 4 odst. 2 Smlouvy o Evropské unii ještě argument respektu k základním funkcím státu, mj. k zajišťování bezpečnosti. To by znamenalo tvrdit, že nabývání a držení zbraní slouží ke zvýšení národní bezpečnosti. Snad by tomu tak mohlo být v případě, že držitelé zbraní vytvářejí vyškolené milice, to ovšem není případ České republiky. Zde byl ostatně jedním z hlavních argumentů pro zavedení profesionální armády poukaz na technický a technologický rozvoj, který v zásadě vylučuje možnost seznámit vojáky základní služby v řádu měsíců se zbraňovými systémy za účelem jejich ovládání. Návrh novely ústavního zákona o bezpečnosti na tom nic nezmění. Je tedy zřejmě založen na představě, že případný útok hrozící České republice by byl konvenčním útokem pozemním, proti němuž mohou vedle ozbrojených sil účinně zasáhnout právě držitelé zbraní. Anebo by mohli spolu s ozbrojenými bezpečnostními sboryplnit roli sil vnitřního pořádku. V jednom případě tedy jako pomocní vojáci, v případě druhém jako pomocní policisté. Nic z toho ovšem z navrhované ústavní úpravy nevyplývá. Vůbec se totiž netýká používání zbraní, nýbrž jejich nabývání, držení a nošení. Otázkou v té souvislosti je, jak efektivně lze naplňovat úkol zajišťování bezpečnosti České republiky, na který nově navržený čl. 3 odst. 3 odkazuje, pouhým držením či nošením zbraně. Užití zbraně v podmínkách nutné obrany či krajní nouze přitom patří už dnes mezi trestněprávní důvody vylučující protiprávnost, na nichž se nemá nic měnit.

f. Ústavní úprava základních práv je v ČR soustředěna v Listině základních práv a svobod, takže inkorporace nového práva do ústavního zákona o bezpečnosti působí poněkud nesystémově. Důvodem je právě snaha provázat držení zbraní se zajišťováním bezpečnosti České republiky. Důsledkem ovšem je, že právo nabývat, držet a nosit zbraně a střelivo je ústavně chráněno právě jen ve vztahu k zajišťování bezpečnosti. Jinými slovy, vytváří se nejspíše dvojí právní režim: jednak (širší) právo držet zbraně ze zákona, jednak (užší) právo držet zbraně na základě ústavního zákona, pokud to souvisí se zajišťováním bezpečnosti státu.

g. Praktickým důsledkem nové právní úpravy by mohla být snad jen dvojí situace: 1. Parlament by přijal zákon (např. transposiční novelu), kterým by omezil právo nabývat, držet a nosit zbraně a střelivo v míře neodpovídající podle názoru subjektu oprávněného iniciovat řízení o přezkumu ústavnosti zákona před Ústavním soudem ústavním podmínkám. V takovém případě by byl Ústavní soud nucen vyložit, co vlastně z ústavní úpravy plyne, případně zhodnotit možný střet plnění evropského závazku se zněním ústavního pravidla. Zpochybnění realizovatelnosti evropského závazku by nicméně nevyloučilo odpovědnost za případné porušení evropského práva se všemi důsledky. 2. Osoba domáhající se vydání „zbrojního průkazu“ či koupě zbraně nebo střeliva a odmítnutá pro nesplnění zákonných podmínek by v soudním řízení tvrdila protiústavnost takových podmínek jako příliš omezujících ústavně zaručené právo. Otázkou je, zda tyto situace jsou a mají být chtěné.

h. Velmi podstatná je v případě právě tohoto návrhu ústavního zákona veřejná debata, ač, resp. právě proto, že je s jeho obsahem částečně mimoběžná. Jelikož se však mnozí řídí spíše svojí představou o právu, než tím, co jako právo platí, nelze tuto debatu pominout. V ní se totiž prolínala řada tezí od vzkazu Evropské unii a vyjádření důvěry v občany přes reflexi teroristických útoků a migrační vlny až po právo bránit sebe sama, své okolí a vlast. Jelikož není úplně přesvědčivé tvrdit, že provedení ústavní změny nepřinese nic, protože v takovém případě by asi nebyla prováděna, bude jako její důsledek očekáváno něco. A tím něčím může být pocit části držitelů zbraní, že od nich stát očekává zapojení do zajišťování bezpečnosti, ovšem za okolností, jež si sami zhodnotí. To by následně nemohlo nevést k řadě nedorozumění a nejspíše i právních postihů.

 

Zdroj: vasevec.cz, 18.7. 2017