Kdo jsem

Život Elišky Wagnerové v kostce…

Pokusíme se, aby kostka měla co nejmenší objem, neboť co do vylíčení všech profesionálních, justičních a akademických aktivit v období téměř čtyřiceti let by mohl dosáhnout příliš velkých rozměrů. Při její skromnosti je také nereálné, aby si životopis napsala sama.

Padesátá a šedesátá léta

Rozhodující v jejím životě byl rok jejího narození (1948), kdy se o příští život její rodiny v Kladně začal starat Klement Gottwald. Také padesátá léta, kdy se strýc Elišky, bratr jejího otce – právník, stal politickým vězněm v Jáchymově. Jeho neteř, výborná žákyně, se nedostala na vybranou střední školu a následně pracovala v těžkém a nebezpečném provozu kladenských hutí. Režimu se však podařilo Elišku v hutích ohněm natolik zocelit, že nakonec v uvolněné atmosféře konce šedesátých let vystudovala práva, i když v Praze, kde žila se svým prvním manželem – advokátem, v nastupujícím normalizačním období již pracovat jako advokátka nemohla a dojížděla denně do severočeských Loun. Až od roku 1978 působila v advokátní poradně v Kladně.

Normalizace a odchod do exilu

Rudé prapory a ruští vojáci, zbabělá politická normalizace, beznaděj a snad i fronty na toaletní papír, to vše a další se poskládalo v rozhodnutí, odejít v roce 1982 do německého exilu. Sedm let žila v Mnichově a pracovala jako novinářka pro Rádio Svobodná Evropa a pro exilový tisk a navíc vykonávala praxi poradkyně pro československé právo. V roce 1988 seznámil Karel Kryl Elišku s exilovým novinářem Arnoštem Wagnerem, který v Kanadě vedl exilové československé televizní vysílání a byl členem redakční rady Škvoreckého časopisu Západ. V půli roku 1989 odjela za svým budoucím manželem do kanadské Ottawy. „Arnošt, to bylo nejšťastnější rozhodnutí v mém životě“, říká po 23 letech.

Návrat domů

Eliška považuje kanadské období za šťastné a vůbec jí nevadilo, že v něm pracovala jako zubní laborantka, květinářka či servírka, aby přispěla do rodinného rozpočtu. Také v té době prodělala těžké onemocnění, které si vyžádalo dvě operace. Ale už od počátku prosince 1989, kdy s manželem navštívili revoluční Prahu, bylo rozhodnuto, že se do Československa vrátí. V Ottawě, v krajanské restauraci donesla kávu příštímu předsedovi českého Ústavního soudu, Zdenku Kesslerovi, který tam byl v roce 1991 na návštěvě. Nakonec se domluvili tak, že  v roce 1993 nastoupila na Ústavním soudu jako asistentka předsedy, a tehdy začala její úspěšná porevoluční profesní kariéra.

Soudkyní Nejvyššího a poté Ústavního soudu

Dalším rozhodujícím momentem v jejím životě byl podvečerní telefonát, který se uskutečnil v bystrcké panelákové kuchyni v létě roku 1998. Volal prezident Václav Havel s návrhem, aby se ujala funkce předsedkyně Nejvyššího soudu ČR. V té době byla Eliška již přes dva roky soudkyní tohoto soudu a v nové funkci pak setrvala na Nejvyšším soudu další čtyři roky, a to až do svého jmenování soudkyní a místopředsedkyní Ústavního soudu ČR (2002).

Působení na akademické půdě

Abychom život EW v kostce nedostali do obludných rozměrů, uvedeme jen nejdůležitější další informace. Její osobní a životní krédo je usilování o spravedlnost a o respekt a ochranu lidských práv při veškeré činnosti státu resp. činnosti veřejné moci. S touto myšlenkou oslovovala své studenty na právnických fakultách a fakultě sociálních studií v Brně. Na ní stavěla i při své práci v Legislativní radě vlády ČR, ve vědeckých radách několika univerzit a právnických fakult, stejně jako při svém působení členky tzv. Benátské komise – poradního orgánu Rady Evropy, v nadacích a výborech pro udělování mezinárodních cen a především ve své publikační činnost. Sama je nositelkou stříbrné Randovy medaile, kterou ji za Jednotu českých právníků předával Otakar Motejl.

Politické názory Elišky Wagnerové jsou dostatečně známé a jsou patrné i z textů publikovaných na tomto webu. Proto o Elišce zbývá jen dodat slovy kádrováka či domovní důvěrnice: v kolektivu oblíbená, ale v některých (zejména vládních) už méně…

Strukturovaný životopis | Publikační činnost